Politika proti proudu dějin
„A kde stará znamení dřív stála,
Nová vyšší nad jich hrobem plála.“
Václav Bolemír Nebeský
,,Bohové věční tamo nad oblaky, / v milosti shlížejte na tuto zem! / Ku svornosti ji veďte / a lásce pozasvěťte, / had sváru nech ať mine její lem!“ Tak zpívá Libuše hned v prvním výstupu díla, které jí věnovali Josef Wenzig a Bedřich Smetana – pro nás vrcholného, nesrovnatelného díla moderní české (hudební) kultury vůbec. Se zvláštní, pohnutou naléhavostí (tak je třeba tuto modlitbu, v jednotě velebnosti a mateřskosti, zářivé líbeznosti a oduševnělé vřelosti tónu a přednesu, pěvecky podávat) Libuše prosí bohy, aby ,,ochránili“ její ,,vlast“: jako kdyby se zde modlil samotný Smetana, totiž s úzkostí z trpkých ran, jež sám utržil v české vlasti – kterou tak miloval a kulturně pozvedal, v níž však narážel na tolik malosti, zloby, nepřejícnosti, hašteřivosti, závisti. Podobné trápení zažili více nebo méně všichni opravdu velcí, tj. noví, novátorští, a mravně opravdoví duchové českých dějin 19. století. Naráží na ně dosud každý, kdo si dovolí být jen trochu jiný než ostatní. Bohužel ,,Pivodů“ dnes neubylo, hemží se to jimi v českém kulturním a společenském životě nadále, nestíhají převlékat kabáty a sledovat rychle se měnící konstelace, aby svým osobním zájmům co nejlacinější ideologií pomohli. Skoro ještě větším problémem než typ pivodovský (řekněme dnes třeba: hermanovský) se ovšem ukazuje být typ docela nový, produkt doby moderních technologií, všudypřítomné mediality, zábavy a ,,komunikace“, jež nepomáhají projevování toho podstatného a dobrého, naopak nejvíce právě těm, kteří žijí ze sféry zprostředkování. Pomáhají nekonečnému rozmělňování, matení, banalizování a instrumentalizování podstatných obsahů, jejichž mediální/,,komunikační“ ikony si brzy žijí vlastním životem a rozeznat to, oč v souvislosti s nimi opravdu jde, může pouze člověk, který si od médií, sítí, vizuálních zkratek a také myšlenkových stereotypů a konfuzí současnosti udržel odstup. ,,Nejalternativnějším“ způsobem existence a z něj kořenícího myšlení dnes není bytí a myšlení v rámci moderních technologií, médií a sítí, nýbrž snaha o co nejméně zprostředkovaný a z vlastního pramene čerpající život, jehož subjekt si ještě zachovává duchovní a sociální suverenitu, a proto opravdovou kontextovost, dějinné, hodnotové a vztahové, mravní vědomí.
V posledním článku Libuše upozornila na pronikavou analýzu devalvace lidství v indiferentní ,,sendvičovství“, kterou v meziválečné době podnikl český filosof Rudolf Ina Malý. Malý jako kdyby některá slova psal o současném věku: ,,Inteligence, umění a literatura jsou v krisi především proto, že zradily samy sebe. Umělci a vzdělanci vůbec po válce zradili, protože myslí jen na konjunkturu a splývají s kalnými proudy životní prakse. Jsou v krisi, protože sami nemají dost síly, ducha a páteře, aby zaujali jediné místo, které jim patří a kde nemohou být davem ni mocnými tohoto světa rozdrceni: místo v čele lidu. Nejsou nad zmatkem běžného života, nevedou, nýbrž jsou vlečeni. Přestali být svědomím doby, přestali být strážci a tvůrci hodnot a stali se nanejvýš jenom zrcadlem dobové destrukce. (…) Sendvič je zvláštní lidský typ této doby: je to člověk bez charakteru a bez víry, dokonalá povrchnost a neutrálnost, která vším se dovede ,nadchnout‘, ale jen vlažně, která všecko dovede uznat i popřít, ale jen k svému prospěchu, která všecko dovede zfušovat, protože v ničem není srdečná a opravdová. (…) Sendvič je demokrat. Je demokrat, protože v nic nevěří absolutně. Je demokrat – nikoliv, protože by mu demokracie znamenala svobodný boj o uplatnění kvalit, určitého přesvědčení, charakteru, víry, myšlenek, ale právě naopak: protože v demokracii pan Sendvič toho všeho vůbec nemusí mít, protože v demokracii, k jeho obrazu stvořené, je lépe, když člověk nemá příliš pevného přesvědčení a charakteru. Sendvič hájí demokracii pro její kompromisní bezvětří, v němž se dobře daří jeho soukromým kapustám.“
K ,,sendviči“ a ,,pivodovi“ se jako další specifický typ přidává právě moderní dobou se složitostí jejího zprostředkování společenské a kulturní skutečnosti specificky produkovaný, její zákonitý převrácený obraz = obraz její ,,převrácenosti“, typ úplného neználka, nevzdělaného či pomýleného zvláště historicky a morálně, který však je – opět příznačně – vybaven o to větším egem, bouřlivým sebevědomím, které mu velí ,,chápat“ a ,,realizovat“ demokracii jako ,,kompromisní bezvětří“ o to víc, oč více je duchovním bratrem sendviče. Takových neználků, kteří jsou o to drzejší a sebevědomě agilnější, najdeme mnoho zvláště v politice, v níž se dnes nejlépe daří právě syntéze pivody, sendviče a neználka, resp. ego-neználka jako ztělesnění hesla ,,lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Tento ego-neználek si v poslední době osvojil některé slogany, za nimiž se mu jeho prázdnota skrývá náramně snadno, jež však velmi přispívají k onomu rozmělňování veřejného diskursu, v němž nakonec nic než simulakry, ať už zájmově podmíněné, anebo plynoucí z nefalšované duchaprázdnoty, nezůstane: ,,odkaz Václava Havla“, ,,prozápadní orientace“, ,,naše bezpečnost“, ,,pomoc našim spojencům“ (byť zrovna podnikají invazi kamkoli) atd. Pro úspěch v politice jinak potřebujete umět hlavně prezentovat, umět zaujmout, tzn. mít i něco víc než pouhou obsluhu úřadů či zájmů, nemít toho ale příliš moc, příliš na to, aby vám to nečinilo morální překážky a mediálně zábrany pro ,,komunikační“ úspěch u mas – u sendvičů. Ideologie je vítaná, tu atomizace a konfuze potřebují, ba produkují, nikoli naopak. Miloslav Ransdorf před lety výstižně shrnul, proč se do čela transformačního procesu podařilo dostat Václavu Klausovi, a nikoli jeho staršímu někdejšímu šéfovi Valtru Komárkovi: vyžadovalo by to mnohem podrobnější výklad, ale převedeno na elementární veličiny, Klaus měl více – potřebně – placaté vidění světa, více vůle k moci a schopnosti byrokraticky fungovat. Starší, vzdělanější a lidsky mnohem hlubší Komárek (pro nějž solidarita či právní stát nebyly sprostými slovy) viděl věci složitěji, a tak nedovedl slibovat a jednat tak líbivě a krátkodeše jako Klaus (ačkoli se, jako zdatný rétor, proslavil také časovými slogany a růžovými vyhlídkami), měl více než pouze instrumentální myšlení, ekonomická eficience mu nesplývala s racionalitou systému, lidskost s ekonomickou produktivností a souzení s měřením, netoužil po moci a – jak se jednou sám vyjádřil – nechtěl se hádat. Politický úspěch mají ovšem simplifikátoři a egoisté, protože lidé touží po tom, aby se objevil ,,někdo silný“, kdo ,,bude vědět“, co je třeba dělat, a udělá to za ně. Proto, navíc v době absolutní marketizace a medializace politiky, triumfují autoritativní politické osobnosti, a byť z ekonomické sféry, pomocí silné ideologie. Poptávka po ideologii a silné ruce s postupem fragmentace, specializace a zprostředkování roste, jakkoli prostou pro jejich kompetentní působení ubývá. Je třeba právě ,,silného“ ,,názoru“, úderné, a totiž potřebně povrchní zkratky na reálnou složitost problémů, tak, aby člověk vypadal, že člověk status quo překračuje, a zároveň, aby v něm byl zakořeněn natolik, že se jeho nabídka co nejvíc protne s poptávkou, tzn. že nevede za rámec přítomné konstelace, k něčemu kvalitativně novému – lepšímu, nýbrž vytváří pouhý kompenzační model zdánlivého řešení, který uspokojí poptávky, a nestojí žádnou opravdovou námahu. Co se stane s politikem, který začne opravdu konstruktivně přemýšlet o změně sociálního a ekonomického systému, víme z příkladů ojedinělých západních politiků, kteří byli odsouzeni k neúspěchu v západním světě: Bernieho Sanderse a Jeremyho Corbyna. Z nich zejména proti druhému byla rozehrána tak nechutná propaganda (typu obvinění z antisemitismu, po jejichž ,,stokrát opakované lži“ už nikdo, jak bylo účelem, pořádně neví, zda na tom ,,přece jen“ něco není), že nikdo soudný nemůže zůstat na pochybách. Když autor těchto řádků před kolegou žijícím v Americe pronesl něco o děsivé nevolbě mezi Hillary Clinton a Donaldem Trumpem, namítl onen kolega spontánně, že ,,to fakt ne“, ,,raději Trump než komouš v čele USA“… (S nálepkami ,,marxismu“ na adresu obou politiků samozřejmě nezůstávali pozadu ani čeští novináři, některým se stýskalo po ,,liberální levici“ Tonyho Blaira, snad se vzpomínkou na jeho pomoc ,,irácké demokracii“.)
Problémem je, když proti simplifikacím a sendvičovství politických podnikatelů a ideologů nestojí opravdová alternativa, která by nebyla pouze jejich převrácenou podobou, nýbrž která by byla založena na vědomě odlišném způsobu založení a orientace myšlení a jednání. Tento problém sužuje současnou (nejen) českou politiku. Politika a někdy i celá národní kultura či svrchovanost čelí náporu bezskrupulózních osob, které by pro svůj mocenský či ekonomický zisk byly schopny prodat do rukou cizí velmoci pomalu snad i Pražský hrad či Národní divadlo. Hodnověrné alternativy je ale tak málo, že právě proto může i nejnezakrytější zneužívání moci či lhaní zůstávat v klidu. My se v tomto článku zaměříme jen na specifický a v současnosti živý problém, který však ukážeme jako příznačný rys naznačených širších tendencí. Je to problém odstraňování a stavění pomníků v Praze.
Teprve nyní, kdy začal růst před očima, jsme si s intenzitou názorné zkušenosti uvědomili, co vlastně znamená ,,obnova“ mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Co znamená stavba obrovské plastiky Marie Terezie na Prašném mostě, je nám jasné od počátku, a tyto projekty je třeba vidět v souvislosti s odstraněním sochy maršála Koněva, protože je to současné dění v jednom městě, jehož souvislosti autor tohoto článku například musí vysvětlovat některým zahraničním přátelům – a samozřejmě to nejde, prostě se jen stydí. Základní problém, o nějž nám jde a který spojuje čarování se všemi třemi pomníky, je problém ahistoričnosti či ,,protihistoričnosti“ těchto podniků a zadruhé jejich ideologické, politicky instrumentální, sebepropagační a provokační dimenze, účelovosti. Jak řečeno, k problémům dnešní doby vůbec patří, že jakákoli politicky exponovaná otázka je vzápětí tak mediálně rozmělněna, ve víceru svých reálných perspektiv tak kontaminována zájmy či banalitami svých reklamních akvizic, že se brzy stane téměř nemožné se o věci racionálně bavit. Pokud člověk zastával nějaký názor, stane se vzápětí skoro nemožné či neslušné ho prezentovat, když ho nejen jeho oponenti, nýbrž i (domnělí) zastánci zanesou takovým množstvím hloupostí, že přihlášením k nějakému stanovisku pak člověk riskuje jen to, že z jeho projevu nezůstane nic než mediální karikatura, nálepka a přiřazení k některému z táborů, které sledují zase jiné zájmy a třebaže říkají doslova totéž, míní tím něco docela jiného. I proto má tolik opravdu vzdělaných a citlivých lidí strach se vůbec veřejně projevovat: člověk, který věci vidí v jejich složitosti, nemá hroší kůži a neusiluje jen o své zviditelnění, se nemůže smířit s tím, když z jeho vyjádření je udělán opak, když je politicky zneužito nebo devalvováno ve své původní intenci, popř. člověk sám ve své integritě. Tak ,,veřejný diskurs“ ovládají ti, kteří žijí právě z něj, a chce-li do něj někdo vstoupit ,,zvenčí“, může se mu to většinou opravdu podařit jen tehdy, co se víceméně trefí do mainstreamu. Zejména lidé ze společenskovědních oborů by ovšem měli pokládat za svůj úkol precizní teoretické myšlení, rozlišování a korigování konfuzí, k nimž ve veřejné debatě dochází. Libuše zde přináší několik myšlenek o současném pražském čarování s pomníky a navzdory tomu a nezávisle na tom, jak to s nimi dopadlo, chce ukázat věci ještě z jiného úhlu, než jak se to většinou prezentuje.
Pokud jde o mariánský sloup: mariánský sloup byl – jak neopomínají zdůrazňovat – jistě vandalsky stržen jen několik dnů po vyhlášení Československé republiky, v listopadu 1918. Každé zbourání takovéhoto staršího uměleckého díla má v sobě kus barbarství. Mělo ho v sobě bourání mnoha soch německých osobností i třeba zabrání (německého) Stavovského divadla českými herci v roce 1920 – zabrání, po němž prezident Masaryk do divadla již nikdy nevkročil. Proti takovémuto prosazování ,,českých zájmů“ vždy bojoval, viděl v něm ohroženu demokratičnost a kulturnost (a jimi licencovanou historickou a morální oprávněnost) české samostatnosti, stejně jako její mezinárodní reputaci. Na Masaryka bychom však měli v záležitosti všech tří pomníků nejvíce myslet, pokud jde o jeho sociální a historický cit. Masarykovi se nelíbily hrubé projevy protiněmeckého resentimentu, zároveň se ale nesnažil jeho akty jako v případě mariánského sloupu nebo Stavovského divadla za každou cenu, ze své politické moci, ,,vracet zpět“: jakkoli se mu to nelíbilo, vnímal nálady ve společnosti, dovedl rozlišit podmíněné, často pokleslé časové/skupinové vášně, a vývojové tendence. Obojí může jít proti sobě: historické zlomy a změny bývají poznamenány i ,,revanšismem" vůči tomu, co je nahrazováno, ale to nesmí zakrýt smysl pro podstatné pohyby. Masaryk vnímal potřebu sociálního smíru a progresívního zacílení politických a kulturních aktů. Právě tyto prvky palčivě chybějí v počínání současných pražských komunálních politiků, kteří na sílu, proti velkým skupinám obyvatel a jejich v peticích či článcích kultivovaně přednášeným argumentům, prosadili stavby obřího pomníku rakouské absolutistické panovnice, která českou korunu označila za ,,šaškovskou“, a mariánského sloupu – zde dokonce proti hlasu desítek předních kunsthistoriků! Nejde jen o symbolickou rovinu věci, kdy mariánský sloup fungoval jako symbol násilné habsburské rekatolizace, duchovního a politického útlaku a právě ,,instrumentalizace“ duchovního symbolu pro politicko-mocenské účely, v případě Marie Terezie o trapnou reakčnost hlášení k cizí absolutistické panovnici v době extrémního úpadku péče o odkaz tvůrců české kultury a demokracie a pokusů o jejich rozmělňování, navíc na místě dříve pojmenovaném po odbojáři Václavu Morávkovi, jemuž a jeho souputníkům měl být mnohem spíše postaven pomník; nejde jen o nezakrytou reakčnost a regresívnost návratů k symbolům staré monarchie a jejím sebeinscenacím (monarchie jako strážkyně pravých = církevně katolických hodnot, moudrá vládkyně Marie Terezie…), nýbrž i o umělecké provedení vlastních objektů, o jejich společenské, místní i estetické fungování nad rámec ,,banální atrakce“ – jak se vyjádřili kunsthistorici v memorandu k pražskému primátorovi Hřibovi. (Srov. https://www.udu.cas.cz/cs/archiv-clanku/memorandum-k-obnove-marianskeho-sloupu-na-staromestskem-namesti-v-praze/). V případě mariánského sloupu vznikla tato odmítavá iniciativa, v případě pomníku Marii Terezii iniciativa za věnování pomníku namísto ní odbojářským ,,Třem králům“. Nepomohlo to nic, komunální politici prostě na sílu, jen díky své aktuální moci, kterou třeba (kéž by) po příštích volbách nadobro ztratí, prosadili svou: co na tom, že díky moci na pár let zásahy, které na svých místech již zůstanou, pokud je příští garnitura zase nezlikviduje, co na tom, že proti odporu veliké části veřejnosti včetně té odborné, která věcem na rozdíl od nich rozumí. To je ta kombinace drzého ega a neználkovství, o níž jsme mluvili. Kdepak čeští odbojáři, rakouská císařovna! To, že velká část tvůrců moderní české kultury je křiklavě opomíjena, že nemá vůbec žádné pomníky, anebo třeba chátrají jejich hroby, že jejich kulatá výročí i v případě těch vůbec největších jako Jaroslav Vrchlický roku 2012 nebo letos Božena Němcová (až na pár článků) zůstávají opomenuta, že skandální, bezpříkladnou eliminaci českého repertoáru provádí Národní divadlo, ve kterém slyšet i některé největší kusy a autory české hudby se stalo raritou, to je slavitelům Marie Terezie a pobělohorského útlaku úplně jedno. V zastupitelstvu se prostě, zrovna, našel dostatek hlasů, a tak se ta která stavba či to které odstranění sochy ,,proboxovalo“. To, nač chceme upozornit a co je viděno stále velmi nedostatečně, je arogance tohoto ,,proboxování“, bezohlednost k společenským nákladům, citům a názorům jiných, prosazení moci k pouhému artificiálnímu gestu, provokaci a propagaci, navzdory šrámům, které to přinese společenskému smíru (necháme-li stranou ,,obsahové“, kulturní a historické souvislosti).
Strhnout sochu maršála Koněva, resp. přemístit ji do muzea, mělo smysl a oprávnění v roce 1990, maximálně v průběhu 90. let. Stavba této sochy na počátku 80. let byla samozřejmě úlitbou Sovětskému svazu a neměla nic společného s uctěním památky padlých sovětských vojáků: ti měli být uctěni velikým pomníkem hned po válce, a totiž padlí vojáci, nikoli velitel, vysoký armádní/politický činitel, který se později podílel i na velmi neblahých akcích typu potlačení maďarské revoluce roku 1956. Obrovské památníky padlým sovětským vojákům stojí v Berlíně či Vídni, a to v samotných centech měst; nikoli sochy maršála Koněva daleko mimo širší centrum. Pokud už byla socha odstraněna nyní, musí na její místo přijít nový (umělecky hodnotný a řádně vysoutěžený, jak jinak) pomník padlých vojáků. Jinak se tato akce usvědčí z toho, čím nejvíce je, jak tomu totiž u odstraňování pomníků příliš jinak být nemůže, protože to je samo o sobě neblahou praxí, kterou středoevropská společnost roku 2020 měla mít dávno za sebou. Jde o praxi odstraňování pomníků jako takovou a právě v souvislostech současného politického vývoje v Evropě a ve světě, v souvislostech s potíráním některých osobností či okruhů moderních dějin, které jsou nepohodlné ,,reklamním akvizicím“ současného politického (mediálního) mainstreamu a jeho – mírně řečeno – konzervativním tendencím. Stavby symbolů staré monarchie jsou současným konzervativcům jen vnějškovým gestem, sebeinscenací zkoušející, co vše si lidé (sendvičové) nechají líbit, ,,nenápadně“ posouvající hranice akceptovaného a proměňující historickou paměť míst tak, aby to ladilo s jejich autoritativními tendencemi. K tomu patří snaha o přepisování dějin a přesouvání historických vin na jedinou stranu, resp. stírání rozdílů mezi stranami a vinami tak, aby byla zakryta pravá geneze některých z nejneblažejších etap moderních dějin, a totiž to, že nešlo o žádnou nahodilou zvůli jednoho diktátora či jedné strany, jedné ideologie, nýbrž o to, co umožnila či chtěla, více nebo méně aktivně utvářela celá společnost, totiž její sendvičovská většina. K těmto hrůzným etapám, s nimiž se rozsáhle vyrovnávali teoretikové a literáti jako Karl Jaspers, Ernst Bloch, Thomas Mann, Romain Rolland či Hermann Hesse, patřil německý imperialismus a následně nacismus, to, co v Německu a Evropě vyšlo z extrémní pravice, právě z falešného konzervativismu, identitarismu a bezohledného individualismu (třeba i nacionálně-kolektivního). Dnešní stoupenci pravicového konzervativismu však v kombinaci se svou geopolitickou profilací potřebují co nejvíce živit představu, že druhá světová válka a vlastně víceméně každý větší osudový střet měl za strůjce více než jednoho agresora, totiž že za něj ,,zrovna tak“ mohlo Rusko, ba mohlo za něj samozřejmě ještě víc a nakonec nejvíc, třebaže přineslo v boji s nacismem nejvíce obětí. Každá jeho bojová akce byla a je infernální a válkotvorná, kdežto nad oběťmi zrady západních ,,spojenců“ roku 1938 a hrůzných bombardování nanejvýš pokrčíme rameny, zrovna jako nad válkou ve Vietnamu a čímkoli dalším. Nad tím, že to byli Sověti, kdo osvobodil Osvětim, že to byl jejich boj na východní frontě, bez nějž by k žádnému pádu nacistů nedošlo, že to byli němečtí nacisté = nejrozhodnější antikomunisté, kdo se dopustil nejhroznějších útoků proti lidskosti, a že ta ,,protikomunistická“, ,,protiruská“, Německo a ,,Západ“ (Abendland) ,,zachraňující“ politika sendvičům vůbec nebyla proti, podobně. Dnes tento narativ naprosto pohodlně přežívá i v ,,elitní“ akademické sféře, např. vinou nových vydání jeho konceptualizací, které ještě po válce činil miláček některých pravicových intelektuálů Martin Heidegger, jedna z nejostudnějších postav dějin moderní filosofie. Ani to, že měl na frontě oba syny, ho nevedlo k žádné kritice německého válčení! Jeho ,,Černé sešity“ představují, jak se vyjádřil Anton M. Fischer, ,,filosofický bankrot a dosvědčují totální neschopnost se z německé katastrofy poučit byť jen v nejmenším. Kdo si ještě nebyl jistý, v jakém rozsahu byl Heidegger nacistou, může to nyní vědět.“ Může, ale nechce. A to má své důvody. Spolu s Heideggerem brzy po válce mohl zažít renesanci Nietzsche a ani nad tím, nad socio-psychologickými příčinami, konturami a dopady této módy, až příliš poplatné mentalitě, která v sendvičích zůstala, se už nikdo nepozastavuje. Wolfgang Harich je rozebíral už v 60. letech a psal, že Nietzsche je snad ,,nejreakčnější, vůči lidství nejnepřátelštější postava“ západní kultury vůbec. S oporou v takovýchto autoritách se autoritativní a reakčně-iracionalistické myšlení (na toto spojení se po poválečných analýzách typu G. Lukácse opět zapomnělo) může etablovat jako akademické a ,,pěstovat“ to, co už jednou bylo ideologickým podhoubím či záštitou ,,Blut und Boden“ politické reality, naproti tomu pak resentiment proti Východu a komunismu a extrapolaci vin, které samo nese, na ně. Pakt s Němci má Sověty ,,usvědčovat“, totiž právě Sověty, nikoli západní ,,spojence“ z Mnichova a jiné. Účelovost čtení a kauzálních přetáčení historických událostí se demaskuje zejména svou bezprostřední politickou instrumentalizací, necháme-li stranou – co vše se nechává stranou u jiných. Ve skutečnosti jde jen o současné geopolitické zájmy, resentimenty a ideologické stereotypy, nikoli o historická fakta a humánní ohledy. Churchillovy oběti nevadí; vadí kriminalizace českých politiků, ale ani trochu proces s Assangem, Guantánamo, moderní euroamerický imperialismus, ,,bankovní kolonialismus“ atd. Hlavní intencí je upevňovat politicky potřebnou, jakkoli stupidní tezi o tom, že ,,komunismus je stejně zločinná ideologie jako nacismus“, a nálepkami ,,neomarxismu“ či ,,ruského agenta“ zneškodňovat každého kritika, přímo úměrně tomu, jak málo si o ,,marxismu“ – přečtou na Wikipedii. (Autora těchto řádků díky jeho knihám o německé osvícenské theologii snad nikdo – chytřejší – za ,,neomarxistu“ ani ,,ruského agenta“ neoznačí, i když možná ano, když si dovoluje mít svůj názor…) Propaganda vedená z obou stran je smutná, rozumný člověk by ale neměl naskakovat ani na jednu. Ruské nebo čínské vměšování a vyhrožování jsou nehorázné, to však neznamená, že kvůli nim zase úplně ztratíme schopnost rozlišovat, myslet samostatně a kriticky na všechny strany, zejména pak, jak je vždy nejvíc třeba, sebekriticky, do vlastních řad.
S odstraněním sochy maršála Koněva si prostě – s hampýzovou politickou rétorikou a aktivizací uvedených ideologických stereotypů – prosadili svou ti, kteří si v duchu toho, co jsme napsali výše, své prosadit chtěli a dál než na špičku svého nosu a domnělého práva nevidí. Naprosto totožný základ má prosazení domnělé obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a stavba obřího pomníku Marie Terezie (opět, nepřehlédněme, Praha 6 a starosta Kolář!) už není ničím než pomníkem reakcionářství ,,papežštějšího než papež“, které prostě svému kýčovému ,,historismu“ chce postavit pomník, protože nic jiného než pseudohistorické inscenace, ornamenty, jeho obzor neutváří. To, že se k oslavě ,,dobrotivých“ rakouských mocnářů, jejichž snažení pohřbil jen ,,český nacionalismus“, přidružují i někteří akademičtí historikové, je svědectvím o tom, jaká diskontinuita může i v humanitních vědách panovat nejen mezi expertním věděním a morálkou (což je známá věc), nýbrž dokonce i mezi expertním věděním a kritickým myšlením – a opravdovým historickým smyslem.
Přejděme od společenské roviny prosazování svého bez ohledu na to, co samo, v dalším kroku tím, co zákonitě rozpoutá na extrémních pólech jednotlivých stran (s tím musí odpovědná politika počítat!), k rovině samotné historičnosti. Aby to bylo úplně jasné: autor těchto řádků by nikdy nesouhlasil se stavbou pomníku maršála Koněva, nýbrž padlých sovětských vojáků, a kdyby věc byla otevřena v roce 1990, s jeho odstraněním (nahrazením) by souhlasil. Zrovna tak si uvědomuje tragické souvislosti přenechání osvobození Prahy Sovětům z americké strany a jeho pozdější zneužívání, politickou instrumentalizaci 9. května atd., mocenských nároků, které si Sověti na území, jež osvobodili, začali činit, a zejména jejich počínání v Čechách hned v roce 1945, zbytečných krutostí, jichž se dopouštěli, nebo toho, jak zatýkali své emigranty a deportovali je do gulagů. Nicméně, odstraňování, nebo dokonce,,vracení“ soch o desítky let později je problematičtější, než by se mohlo zdát z rekonstrukce historických vin osobností či událostí, které reprezentují. Je to ještě jiná otázka. Pak by se totiž dalo začít odstraňovat anebo vracet bez konce. To, co je třeba si uvědomit a co chceme tímto článkem sdělit především, je problém historičnosti veřejných prostor a historičnosti, která specificky vyznačuje i vyšší jednotu časovosti a nad-časovosti jejich artificiálního vyplnění. Hegelovsky řečeno, není to subjektivní, nýbrž objektivní subjekt-objekt, historické historické-nadhistorické. Srozumitelněji řečeno: každý (umělecký) objekt ve veřejném prostoru má svou historickou podmíněnost i – jako dílo člověka, dílo nějaké intence a tvořivosti – ,,transcendující“ dimenzi, nosnost sdělení, které reprezentuje a které je syntézou historičnosti a nadhistoričnosti, obecně lidské, i v jiných kontextech komunikovatelné platnosti. Tato syntéza může být velmi variabilní, dynamická, a je ovšem v uvedeném smyslu citlivá sociálně. Právě proto by odpovědní politici měli respektovat především to dvojí: zájem sociálního smíru, a tak nejitření, spíše zahlazování a tvůrčího kompenzování kontroverzí, neprosazování něčeho na sílu, zadruhé dějinnost a její progresivní, v tom pozitivní a inkluzivní orientaci, přičemž inkluze se týká i vlastní dějinnosti a toho, co je na ní časové. Toto obojí výborně chápal Masaryk, současní politici a často i představitelé kulturní obce nechápou však vůbec.
Veřejný prostor má své dějiny, utvářené v různých dobách a úhlech pohledu různě. K této dějinnosti však patří i koexistence protikladných konceptualizací, jako byly a jsou třeba ty katolické, protestantské či komunistické. Na Staroměstském náměstí to mohly symbolizovat pomníky a pamětní desky, od mariánského sloupu, hrubě v tomto ohledu zbouraného roku 1918, přes Jana Husa až třeba po bustu Jana Želivského s ,,řízným“ nápisem, že ,,padl, protože stál v cestě měšťácké reakci“. Snaha něco z toho po mnoha desítkách let odstraňovat je nešťastná v každém ohledu, vždy totiž bude jednostranná a narazí na to, že někdo jiný pokládá za mravně nepřijatelný zase jiný objekt. To zároveň neznamená, že by veřejný prostor měl o svou dynamiku, aktivní dějinnost, o níž přece píšeme, přijít a zůstat konzervován, ať do něj bylo v minulosti instalováno cokoli. To ne. Je ale třeba rozlišovat, o co se jedná, a respektovat aktivní dějinnost koexistence protikladných konceptualizací znamená především zasahovat do ní tvořivě, právě aktivně dějinně, nikoli historicky v užším slova smyslu historismu, který se stává ahistorismem či ,,protihistorismem“, když se snaží s velkým časovým odstupem na dané místo něco vracet nebo z něj něco odstraňovat. Kunsthistorici, kteří u primátora Hřiba – marně – protestovali proti ,,vracení“ mariánského sloupu na Staroměstské náměstí, si uvědomovali, že ,,obnovený“ sloup kvůli nedostatečné dokumentaci ani nebude moci být jakoukoli historicky věrnou kopií, resp. že něco takového je samo o sobě právě ahistorickým přístupem; že ,,vracení“ tak staré památky nemá ve tvaru svého uměleckého provedení a společenského a místního prostorového působení jiný rozměr než rozměr regresu a kýče, ,,banální atrakce“, kterou si kromě turistů budou fotit a zálibně prohlížet nanejvýš ti, kteří se zrovna tak budou chodit těšit za Marií Terezií. Opravdová kultura a spiritualita jim při tom bude cizí, úměrně tomu, jak jim je jedno, co se v Praze, například v Národním divadle, děje s odkazem opravdu progresívních českých tvůrců typu Zdeňka Fibicha. ,,Obnova“ mariánského sloupu je stejně jako slavení Marie Terezie, navíc na místě spojeném s českým odbojem, nebo jednostranné odstranění sochy maršála Koněva a jeho prezentace společensky i duchovně kontraproduktivní tažení proti směru dějin, ,,zpátky" do dějin, ahistorická snaha o vracení do stavu před x lety. To je na celé problematice, v níž je třeba osud všech tří pomníků vidět v jediné souvislosti, duchovně to nejproblematičtější – a nejsignifikantnější pro stav současné české politické i umělecké kultury. Zejména vztah mezi historií, uměleckou tvorbou a společností, mezi svobodou a závazky v sociálním i uměleckém (formovém) ohledu, je dnes naprosto nezvládnutý. Musí platit, co básnil Václav Bolemír Nebeský: aby ,,kde stará znamení dřív stála, / nová vyšší nad jich hrobem plála“. Kde si pouze vybraná část obyvatel oplývající politickou mocí a bez ohledu na protesty jiných prosadí svou a jednostranně boří, anebo ,,vrací“ do dávné podoby, není žádné historické pochopení, smíření a překonání, jen nový rozbroj a regres. Politici se místo kompetentní správy města, v němž člověk už skoro nemůže najít bydlení a jehož nejužší centrum hyzdí podivné novostavby či turisticky výdělečné podniky, zviditelňují kýčovými úlitbami tendencím, které jsme si jen odvykli otevřeně pojmenovávat jako veskrze reakční. Pojmy pokroku a reakce byly za minulého režimu devalvovány, bez jejich nové definice se však neobejdeme – pokud se nechceme ,,vyvíjet dozadu“, jak se o to snaží tereziáno-sloupaři. Nechtěli by například pánové vrátit Stavovské divadlo Němcům? A nechtěli by Národní třídu zase přejmenovat na Ferdinandovu, i s těmi úžasnými budovami a podniky, které na ní vyrostly? S Burianovým a Hansenovým Národním divadlem jsme přece již na dobré cestě (srov. zde), tak co se nerozšoupnout? A až někdo začne sprejovat Masarykovu nebo Smetanovu sochu, co je také odstranit – protože neměly roušku? A co takhle vrátit do ,,původní podoby“ Václavské náměstí a udělat z něj koňský trh? Koňů tady máme dost, trhovců taky… Ale vždyť pražští konšelé do toho už přece praštili, vždyť oni si uvědomili všechny ty nejpalčivější problémy Prahy, a začali ,,obnovovat“ tramvajovou trať po Václavském náměstí! Jak tu jsme potřebovali! Konečně!
Člověk by si myslel, že Staroměstské náměstí je jedním z klíčových prostorů Prahy a českých dějin a nemělo by být možné na něm něco přistavět jen proto, že se na to zrovna sežene většina v zastupitelstvu. Ale chyba lávky. Příště tam postaví asi rovnou pomník vlasovcům, po nich ještě katu Mydláři, a začnou hledat potomky svých defenestrovaných předchůdců, aby jim vypláceli rentu. (Cenu by mohli ,,stanovit“ zhruba tak jako při církevních restitucích, patentovaný demokrat M. Kalousek by svému stranickému souputníkovi O. Kolářovi jistě poradil a K. Schwarzenberg to vše tradičně posvětil. J. Pospíšil by ,,potvrdil“, že celá věc proběhla stoprocentně v duchu ,,odkazu Václava Havla“, a M. Žantovský by o tom v Knihovně Václava Havla udělal besedu, poté, co by dokřtil druhý díl ,,Kuchařky Václava Havla“ Kančí na daňčím.) Pokud by někdo chtěl věc odbýt tím, že mariánský sloup má ryze náboženský rozměr a pomník Marii Terezii opět není než holdem ,,osvícené“ panovnici, byl by to stejný výraz naivity, jako kdyby naskakoval na špek zdůvodňování odstranění maršála Koněva v době nouzového stavu třicet let po převratu, které je hlavně povrchní provokací Ruska. To, co se dnes v Čechách stalo normou jak v podlézavosti vůči Rusku, tak v jeho provokování, dávno překročilo všechnu míru a svědčí o nezralosti české demokracie, jak ,,rusofobů“, tak ,,rusomilů“.
Opravdovým tvůrčím činem by v každém případě bylo postavit pomník komukoli, kdo si to opravdu zaslouží, na novém, zvláštním místě, s prvotřídním uměleckým provedením a hlubokým duchovním sdělením, které by bylo zároveň sociálně inkluzivní a historicky progresívní. Kýčové úlitby poptávce vybraných skupin, které jsou dost bezohledné na to, aby si bez ohledu na ostatní prosadili svou, ať jde o ,,obnovování slávy“ starých časů, anebo odstraňování těch pozůstatků historie, které se někomu nelíbí, jsou velmi neblahým svědectvím a především výstrahou do budoucna – protože není jasné, kde se takové akty zastaví, koho nebo co odstraní příště. Řešení opravdových sociálních a kulturních problémů současnosti samozřejmě zůstává stranou, například množství bezdomovců, kteří člověka denně při procházení městem osloví, je pražským konšelům i pomníkovým aktivistům jistě lhostejné: utrpení, nespravedlnost a bezohlednost se staly samozřejmou součástí života, kolem které člověk prospěchá, jako kdyby nebyla – aby mohl energii a prostředky věnovat na něco teprve důležitého, jako je ,,obnova“ symbolů absolutní monarchie, kterou lidé, kteří na rozdíl od dnešních o něco usilovali, pociťovali jako žalář národů. Zrovna tak lhostejný je většině těch lidí stav a osud české kultury, rozvíjení původní a inovativní české tvorby. Autor těchto řádek včera na Slovanském ostrově poslouchal nově vydanou nahrávku třetího dějství Smetanovy Libuše z Národního divadla z května 1939. Díval se při tom na Národní divadlo a s úzkostí pociťoval v kontrastu k odhodlání a velikosti, s níž Libuši v okupované Praze provedli Talich, Muž, Podvalová a ostatní, tu strašlivou lhostejnost současného ,,sendvičovství“ vůči vlastní kultuře a ,,smyslu" jejích dějin. Není to pochopitelně žádný fixní jeden smysl, jak se někteří snažili podsouvat Masarykovi, je to směr, vektor vzestupného aktivně dějinného pohybu, tvůrčího a mravního snažení, sebeuskutečňování ve smyslu sebepřekonávání, respektu k dějinám a bližním, a zároveň tvorby nového. Zároveň autor těchto řádků chodí z Břevnova přes Petřín a Újezd k Národnímu divadlu a do města. Míjí přitom pokaždé krásné sochy Jana Nerudy a Jaroslava Vrchlického, pomníky opravdového umění a uvedeného historického i nadhistorického vědomí v dřívějších dobách, povídá si s nimi (oni odpovídají!) a říká si, jak nesmírně tady dnes takoví lidé chybějí. Aspoň jednoho poctivého a vzdělaného žurnalistu, jako byl Neruda, aspoň jednoho Velkorysého a opravdu Pracovitého v tvorbě, jako byl Vrchlický! Jak jsou jejich sochy provedeny! Neruda se s Národními listy v kapse dívá na svou Malou Stranu, Vrchlický třímá knihu a unaven, jaksi ztěžkle, a přitom odhodlaně a ,,vizionářsky“, hledí do dáli, resp. na Pražský hrad, obklopen alegoriemi Poezie a Dramatu. Člověk spočívající v Múze! Jakou sochu získala ještě v 50. letech Božena Němcová na Žofíně! Kdyby někdo nad pomníky z této doby chtěl ohrnovat nos – jakými se Praha může prezentovat v posledních letech? Pokud někdo chce považovat za ,,alternativní umění“ megazakázky pro Davida Černého, ani se mu nebudeme snažit vysvětlit, proč máme jiný názor. Pokud někdo pokládá za cestu vpřed, když se v Národním divadle při čtyřech operních ředitelích a dvou souborech odehrají dvě operní premiéry za rok, jediná ve Stavovském divadle, jediná ve Státní opeře, a repertoár činí zlomek standardu, který zde byl běžný sto let, nelze se o tom opět příliš bavit, pak to není jiný názor, pouze slepota. Pokud někomu nevadí pohled na politiky a úředníky, kteří ani nezakrývají ,,ekonomickou diplomacii“ s nejmenovanými velmocemi a na očích byste jim přečetli, že by prodali i to Národní divadlo, do nějž nikdy v životě nepřišli (v případě Státní opery se o tom před lety dokonce otevřeně mluvilo!), pak se opět nedá nic dělat, jen snažit, aby takoví lidé veřejný prostor vinou pasivity jiných nezabrali celý. Kvůli tomu také píše Libuše, i tento článek. Protože se na to už nedá dívat. V každém případě: lidé se už odnaučili číst symboly, odnaučili se začasté číst vůbec, hlavně umění, které je bytostně syntézou, korekcí analytické racionality a reciproční etiky (zdůrazňoval Tomáš Špidlík), ale odstraňování pomníků a ,,vracení" symbolů staré monarchie opravdu nejsou žádné dobré příznaky. Ještě pár let, a zbourají i toho Vrchlického, Nerudu či celé Národní divadlo, vztyčí tam cizí panovníky, cizí fabriky anebo ještě jiné vlajky, každopádně o českou kulturu půjde stejně málo, jako o ni šlo v celých uplynulých desetiletích.
Martin Bojda
23. května 2020
Postskriptum: ,,Mnohé bylo jinak, ale nikoli všechno naopak“
Nedlouho po zveřejnění tohoto Libušina článku vyšla v Právu esej Václava Bělohradského, která velice případně pojmenovala některé konfuze a manipulace českého veřejného mínění. Tradičně ne se vším souhlasíme a nemůžeme nyní o každé jednotlivosti polemizovat, tentokrát však prof. Bělohradskému dáváme za pravdu ve valné většině bodů. Zjednodušující a nově zavádějící, totiž tažené přílišnou snahou vypointovat věc do efektního jediného ,,odhalení“, je zejména Bělohradského vřazení Masarykovy koncepce Československa a ,,smyslu“ českých dějin jako ahistorické a kýčovitě heroické konstrukce. Masaryk byl poslední, kdo by holdoval monosémantické ,,heroizaci“ jediného ,,příběhu“ národních dějin, díky které by snad mělo stačit být Čechem, stát v linii tohoto příběhu, a tím mít vše odbyto. Každý, kdo četl zásadní Masarykovy spisy, od České otázky, Moderního člověka a náboženství a Ideálů humanitních přes Otázku sociální či Rusko a Evropu až po Světovou revoluci, ví, že pro Masaryka byly ,,invariantní“ jen morální, humanitní hodnoty, nikoli historické děje či vrozené ,,povahy“ aktérů (národů); že byl rozhodným kritikem každého reduktivismu, v teorii poznání, v pojetí etnických či sociálních identit stejně jako ve filosofii přírody a dějin, kritikem (jak říkával) ,,titanismu“ a subjektivismu, právě monokauzálního myšlení typického pro moderní (německou) filosofii. Jeho myšlení bylo radikálně dějinné, činné a pluralitní (a přitom hodnotově nerelativní: to byla otázka jeho náboženského základu). Také identity se podle něj ustavují dějinně, a ,,smysl českých dějin“, jak jej spojoval s Husem, českobratrstvím a obrozením, neplatí jinak než jako morální intence, žádná metahistorická predispozice. Je to mravní závazek, výzva, ne vlastnost a ,,osud“ každého Čecha nezávisle na jeho snažení. Velmi zkreslené jsou i Bělohradského věty o Rakousku, jehož mnohonárodnostní struktura měla málo společného s liberálností a jeho mocenské centrum se zájmem o ,,periferie“. Svádět rozklad Rakousko-Uherska – nad nímž se někteří dojímají skoro jako nad ,,praideou“ Evropské unie – na ,,identitarismus“ ,,periferií“, totiž malých národů antipluralitně a ahistoricky ,,heroizujících“ svou minulost a identitu, namísto na absolutní slepotu říšského centra a vedení k civilizačním změnám, právě ke skutečné politické, národnostní, kulturní a další pluralitě, je naprosto nesmyslné. O přehlížení toho, že toto ,,liberální“ mnohonárodnostní ,,soustátí“ (postfeudální autokraticko-byrokratický moloch prolezlý neprávem a útlakem, kde to jen šlo) rozpoutalo první světovou válku, kolik životů zaplatilo jeho nesmyslnou politiku na bojištích, kolik zmařených historických a kulturních šancí stálo, vůbec nemluvě. (Srov. výstižnou poznámku Friedricha Engelse: „Zdá se, že rakouský císař František Josef smí žít jen proto, aby byl důkazem pravdivosti starého latinského rčení: ,Koho bozi chtějí zahubit, toho nejdřív připraví o rozum.‘ Od začátku roku 1859 nedělal nic jiného, než že úmyslně mařil každou příležitost, která se mu naskytla, k záchraně sebe i rakouské monarchie. Náhlé přepadení Piemontu jen s částí vojsk, to, že místo maršála Hesse převzal vrchní velení armády císař a jeho klika, nerozhodnost, která vedla k bitvě u Solferina, nenadálé uzavření míru právě ve chvíli, kdy se Francouzi dostali před jeho nejsilnější postavení, tvrdošíjné odmítání jakýchkoli ústupků ve vnitřní organizaci říše, dokud ještě nebylo příliš pozdě – to všechno tvoří řetěz bezpříkladně pošetilých chyb, jakých se kdy dopustil jediný člověk za tak krátkou dobu.“) Podobně pomýlené je Bělohradského mísení Palackého obecné představy o Rakousku, totiž jako federaci rovnoprávných států, s realitou Rakouska-(Uherska), které takovouto federací nikdy nebylo, a to právě přes neúnavný tlak Palackého či Masaryka (který byl všechno jiné než nějaký nacionální separatista)! Ten, kdo neustále bránil udržení, ba vůbec vytvoření rakouské říše jako opravdového pluralitního mnohonárodnostního soustátí, byli rakouští politici. To, co se v Rakousku-Uhersku prosadilo modernizačního a sociálně či národnostně smiřujícího, bylo většinou buď vyvzdorováno opozicí, anebo opožděným ústupkem v duchu Engelsových slov, žádnou iniciativou říše samé. Václav Bělohradský, který má takový smysl pro kýčařství a asociálnost současné pravice, bohužel myšlenkami koketujícími s těmito směry v touze po originalitě a ,,boření mýtů“ i tam, kde si je vytyčuje sám, nadbíhá restaurativním tendencím kruhů, proti nimž se sám staví. Budiž, v mnohém jiném velmi souzní s náhledy Libušinými, říká věci, které v českém mediálním mainstreamu vskutku nejsou jen tak ke slyšení, a proto naň odkazujeme a zvlášť pádné podtrháváme:
,,Česká politická paměť je nakažena bludem opaku – patetickou touhou po tom, aby přítomnost byla opakem minulosti. Je to její chronická choroba, neumí se smířit s realistickým poznáním, že mnohé bylo jinak, potřebuje, aby všechno bylo naopak (třeba Babišova vláda opakem demokracie). Nastolit opak minulosti ovšem není v lidských silách, naše současnost například není opakem normalizace, je její modifikací, která nám dává jiné možnosti kariéry a nabízí jiné formy spotřeby.“
,,Letošní oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště. Osvobození Prahy nezačalo 5. května 1945, ale už bitvami u Moskvy a nad Londýnem; a dodejme, že démonizace paktu Ribbentrop–Molotov jako vlastní příčiny války je jenom oportunistickým pokusem o opačnou interpretaci podílu Francie a Velké Británie na jejím rozpoutání. (…) Pakt Ribbentrop–Molotov (i s nemorálním dodatkem o znovuobsazení území, ztracených v roce 1921 na základě Rižské smlouvy) nebyl příčinou války, tou byla zbabělá ochota evropských velmocí házet Hitlerovi do chřtánu výměnou za dočasný mír kusy států (i s jejich židovskými obyvateli), k jejichž obraně se zavázaly.“
,,Americký unipolarismus není ve svých mezinárodních důsledcích než zhoubnou mutací bipolárního uspořádání světa.“
,,V rozporu s autory, kteří ten pojem vypracovali, byl u nás komunismus jako celek vyhlášen za totalitarismus, a k jeho studiu jako ,opaku demokratické současnosti‘ byl dokonce zřízen státní úřad. (…) Současná dogmatická snaha ustavit rovnici komunismus rovná se nacismus a oba systémy zahrnout do pojmu totalitarismus jako opaku demokracie je nejpatetičtějším projevem českého bludu opaku. Smyslem pojmu totalitarismus bylo mobilizovat k boji proti komunismu kulturní kapitál, který intelektuálové akumulovali na Západě ve válce s nacismem. (…) Komunismus byl naproti tomu v teorii založen na ideálech humanity a ústavně zaručených právech občanů. (…) Rovnice komunismus rovná se nacismus je postkomunistické sofisma. (…) Socialismus pojatý jako opak kapitalismu vždy zkrachuje; chce-li být úspěšný, musí ,chtít být‘ jen jeho demokraticky a racionálně zdůvodněnou reformou.“
Mrzí nás některé Bělohradského konfuze, ale děkujeme mu za obnovu víry v to, že do českého mediálního prostoru je nějaký společenský vědec ještě schopen říci něco opravdu myšlenkově nosného a nehledícího na to, zda mu za to strážci toho, co se ,,může“ říkat a dělat (například potlačování povstání v Americe připomínající Pařížskou komunu), nevyhubují do ,,ruského agenta“, ,,neomarxisty“ nebo ,,nácka“ – jak Lubomíra Zaorálka ,,potrestala“ nestoudná poslankyně ODS Jana Černochová za to, že si dovolil (spolu s Karlem Schwarzenbergem, toho ale ne…) vymezit se vůči anektování palestinských území.
Martin Bojda
3. 6. 2020