Osvícenství niternosti: Ehrlieb Leberecht Mehrlicht
,,Teď pozor! chaso bojácná,
my jdeme v rejů kolo,
a nechcete-li s námi jít –
pak budem tančit solo!“
Žitomír Vrba
Dnešního dne si vyšehradská Memoria připomíná (nikoli kulaté, tož snad: hranaté) výročí narození neprávem pozapomenutého představitele vrcholného německého osvícenství Ehrlieba Leberechta Mehrlichta (1. 4. 1738 – 29. 2. 1799). Spolehlivých údajů o životě a díle této mimořádné, avšak zvláštním tajemstvím zahalené osobnosti je málo a zdá se, že ani nové badatelské pokusy v historických knihovnách Gothy a Wolfenbüttelu nad ně nevnesou více světla. Protože tento radikální ,,Aussenseiter“ celým svým životem rozvíjel program osvícenský, snažil se však čelit nivelizaci niterné protestantské zbožnosti jednostranným racionalismem (,,Diesseitigkeit – Spitzfindigkeit“) a spatřoval ve své době stále větší profanaci lidského ducha, kladl těžiště svého osvětového působení do obrody lidského nitra. Proti osvícensko-racionalistické rehabilitaci přirozeného světa a poznání zdůrazňoval nikoli ortodoxní a autoritativní, ani zase jen pasivně kontemplativní, nýbrž skutečně, neokázale, vskrytu působící integrální niternost (,,Allinnerlichkeit"). Rozhodl se proto své myšlenky nejen nepublikovat veřejně, nepřispívat ani časopisům, ani knižnímu trhu (v němž viděl dobrý nástroj, ale stále více špatného pána, ovládajícího myšlení), jež v osvícenském Německu tolik vzkvétaly, nýbrž ani je nepřednášet ve školách. Jeho pedagogické působení bylo veskrze soukromé a individuální, způsob existence podle všeho nanejvýš skromný, takže se mu – který i beztoho proslul jako ,,Mág Jihu“ (totiž německého Jihu, analogicky ke královeckému Johannu Georgu Hamannovi, zvanému ,,Mág Severu“) – někdy s nadsázkou přezdívalo ,,Poustevník světla“.
To, co o Mehrlichtovi faktograficky víme, jsou pouze útržky, a to navíc zachované prostřednictvím jiných. Podrobnější rekonstrukci jeho myšlení (na základě cizích záznamů) snad přinese Libuše později, zrekapitulujme dnes k výročí toliko, co víme biograficky. Z úředních záznamů daných míst víme, že Mehrlicht se narodil ve franckém Klaru v rodině pastora a matky, jež sama slula dcerou fary. Absolvoval gymnázium v Erwachenu, kde se probudila i pěstila jeho základní duchová orientace, a studoval theologii v Halle, kde ovšem velkou pozornost věnoval také filosofickým a krasovědným přednáškám G. F. Meiera. Z těchto studijních let se zachovalo dvojverší, jímž přispěl do ,,Almanachu múz“ vydávaného místními studenty:
,,Weilt das Schöne in uns rein,
Muss es auch das Wahre sein.“
Po studiích se Mehrlicht na rozdíl od staršího bratra, jenž působil v sousedním Spottdorfu jako pomocný šermířský mistr, vrátil do Erwachenu a žil v naprostém ústraní péči o své bližní. Byl vyhledávaným duchovním pastýřem, pomocníkem a rádcem, jehož prostá domácnost mnohokrát posloužila útulkem těm, kteří vyhledali jeho ,,Seelsorge“. Víme, že poezii se nikdy nepřestal zcela věnovat; jeho básně však ve veřejnou známost (lze-li takového slova použít) vstoupily jen tím, že si je někdo z jeho žáků (bratří, jak říkával) bez jeho vědomí zapsal. V největším měřítku, v němž se jednalo o jediné zúročení tohoto druhu, tak učinil umělecky ambiciózní venkovský kantor Johann Christlieb Fülle. Jeho nadšení jejich prostě přednášenou citovou plností bylo takové, že si zapsal pět či šest básní (samy o sobě se nedochovaly), jimž dal společný název Aus Mehrlichts Muse Blumenkranz: Lieder eines Allliebenden. Tyto básně si vzal s sebou na pěší cestu po Itálii a v Římě je ukázal slavnému basistovi Giacomu Bruccinimu, který se právě chystal opustit rodné město a vyslyšet nabídku neapolského San Carla. Ještě před svým odjezdem zde tento čacký pěvec Mehrlichtovy básně ve Fülleho jednoduchém, avšak sugestivním zhudebnění zařadil na svůj rozlučkový recitál, a podle Fülleho vzpomínky jejich úspěch nemálo přispěl k tomu, že se tehdy definitivně usadilo Brucciniho přízvisko ,,Encore“. Úspěch u choti bankéře Nicoliniho byl potom prý takový, že o jeho důsledcích si přízemí Teatro Argentina šeptalo ještě za hostování Lablachova. Fülle vyjádřil mimořádnému pěvci vděčnost tím, že napsal v Petrarcově jazyce přímo pro něj oslavnou píseň s názvem Onori ai Sonori.
Toho, co o dalším Mehrlichtově životě v Erwachenu víme, je jen velmi málo. Nezbývá než uvést dvě hlavní, a ovšem nejdůležitější skutečnosti, z nichž prvá má interní důležitost pro Libuši a vede přímo ke druhé, druhá pak je tím, čím Mehrlicht v evropském duchovním povědomí (totiž těch, kteří se k němu i jeho prostřednictvím skutečně probudili) zůstal především. Hlavní postavou obou těchto souvislostí není nikdo jiný než kníže německých básníků (zdráhavě tak podle všeho přijímaný i zbožnějším erwachenským buditelem) Johann Wolfgang von Goethe. Ten totiž měl, jak známo, ve vysoké výmarské společnosti velmi blízko k paní Charlottě von Stein – a díky ní se dostal k Mehrlichtovi, jehož trvalému vlivu (,,Erleuchtung durch Mehrlicht“) pak zůstavil pomník. Méně se ví, že paní von Stein projížděla pravidelně přes Erwachen, když mířila navštívit vzdálenější část své rodiny do nedaleké obce Brücken (neplést s Brückenem falckým a dalšími). Tato větev, zvaná Stein-Brücken, která spravovala sice vlastně venkovské, ale bohaté panství s několika poplužními dvory a lesy, měla nejen české kořeny, a to mnohem starší, než byla německá větva (tetva) steinovská, nýbrž – jak se dosud málo ví – i potomky, kteří se i díky zprostředkování výmarské dvořanky seznámili s myšlenkovým světem Mehrlichtovým a podobně neokázalými cestami, jakými kráčel on, se je snažili předávat probouzející se vlastenecké inteligenci české. Když pak došlo k objevu slavných rukopisů a z toho Zelenohorského si Josef Wenzig osvojil libušovskou látku, aby ji zpracoval pro Mistra Smetanu, zůstalo nám v jeho, resp. jeho obětavým žákem Ervínem Špindlerem přeloženém libretu zachováno jméno osobnosti, jejíž spříznění s paní von Stein a jejím prostřednictvím s Goethem i (je oba zásadně inspirujícím) Mehrlichtem nebylo dosud historiky dostatečně rozpoznáno: jméno našeho předrahého Radovana od Kamena Mosta!
Jak je to ovšem s oním zásadním příspěvkem Goethovým? Znají je všichni vzdělaní germanisté, a přec je nechápou! Tento univerzální duch se během svého dlouhého života věnoval všem možným druhům básnictví i věd, napsal tisíce stran veršů i přírodovědných pojednání, myslitelský dialog vedl v životě s osobnostmi jako Herder, Wieland, Schiller, Jacobi, Lavater, Hegel či ještě náš Purkyně. Jeho duch jako by se neustále přeléval nejrůznějšími oblastmi, a zároveň dospěl k všeobecnosti skrze odříkání. V posledních letech jeho života s ním mnoho diskutoval Johann Peter Eckermann a zaznamenal tyto hovory v důležité knize, která byla kompletně přeložena také do češtiny. Co však bylo to poslední, co měl Goethe mít na mysli a na rtech, co měla být jeho poslední myšlenka a slova? ,,Více světla!“ řekl prý. Žádal, nebo vyzýval? Tradičně se ta slova brala jako velký odkaz osvícenství, jako pokyn k neutuchajícímu šíření světla. Prozaičtější empirické výklady pak říkaly, že v básníkově úmrtním pokoji byl jen nedostatek světla a on žádal rozhrnout záclony či otevřít okno. Ve skutečnosti se nejednalo o to, nač Goethe naposledy myslel, nýbrž na koho: ano, šlo mu o Světlo, ale ne ledajaké, nýbrž o světlo toho, jehož unikající vzor jej až do poslední chvíle nepřestal oblétat (jak se to říká v prvním verši Fausta, ovšem ve vztahu k chmurám). Poslední Goethova slova nezněla ,,Mehr Licht!“, nýbrž ,,Mehrlicht!“
,,Plakala bříza, plakala,
větříkem slze stírala;
stonala dívka v zátiší,
nikdo těch stonů neslyší.“
Vácslav Šnajder
Martin Bojda
1. dubna 2023
Libušin příspěvek mehrlichtologické heuristice vyvolal u některých německých kolegů takový zájem, že byl vzápětí přeložen do němčiny. Vedlejším přínosem snad může být i to, že roku 2023 s ním v německém překladu vychází dvé básní z almanachu Ruch (1868)! Čtětež: Minutiae - Gästezimmer.
8. května 2023