Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.

Obsah

Předmluva                                                                                                                                    9    I. „Německá mizérie“ a „německá hloubka“                                                                                     35 

II. Racionalismus v Německu                                                                                                          67

Thomasius, Leibniz, Wolff 67 – kritiky a důsledky wolffianismu: Budde, Lange, Rüdiger, Crusius 83 – dědictví leibnizovsko-wolffovského racionalismu 96 

III. Estetika a populární filosofie                                                                                                    100

A. G. Baumgarten a Meier 101 – Gottsched 143 – Bodmer a Breitinger 149 – estetické spisy a časopisy poloviny století 153 – Sulzer 157 – Eberhard 166 – Herder 171 – Lessing, Mendelssohn, Nicolai 190 – Kant 195 – Wieland 198 – časopisy 212 – Gellert 222 – první a druhý hallský básnický kruh, anakreontika a rokoko 234 – Brockes 237 – Reimarus 246 – Süßmilch 248 – neologie a deismus 252 – Garve 262 – Bouře a vzdor a výmarská klasika 274 – Schiller 282 – Goethe 285 – Wieland 289 – Klinger 297 – Klopstock 301 – Göttingenský háj 309 – Voß 312 – Bürger 316

IV. Filosofie dějin a dějepisectví                                                                                                      325

Předpoklady (Bossuet, Bayle, Voltaire ad.) 325 – Winckelmann 327 – Herder 335 – Exkurz o Wagnerovi – 357 – Lessing 363 – Iselin 371 – Adelung 388 – Meiners, Schlözer a počátky rasové teorie 401

V. Antropologie                                                                                                                             415

Filosofické předpoklady a estetické ozvuky 415 – Forster 429 – Tetens 435 – Platner 447 – Hißmann 451 – Moritz 456 – Wezel a Jean Paul 461 – Knigge 475 – Schiller 477

Seznam literatury                                                                                                                         483

Rejstřík                                                                                                                                         512

Ukázka 1: závěr Gellertovy básně Der Christ (překlad M. B.):

„Ty zříš moc pochyb. Buď! Nezříš i světla jas?

Jen důkaz pokud zříš; pak v nutnost ti pohas'.

Jsa pravdy tajně sok, důvtipný v marném ptání,

Pochybám sloužíš jen, a neznáš jiné plání. 

Ptej náboženství se, však též, co tvá je čest.

Že krátký rozum tvůj, a Bůh bez konce jest.

Plň víry vůli vždy; pak zjeví se ti věrně,

Že duchem nebes je, ne vtipem této země.“