,,Nur in kleinen Stübchen wird man größer.“

 

(Jean Paul)

 

 

Tváří v tvář sociálním problémům současné doby, devastačním důsledkům ,,neviditelné ruky trhu“ a kapitalistického zbožštění ,,zlatého telete“, redukce vztahů člověka k druhému a ke světu na konkurenci, zisk a zábavu, osudové záměny racionality (humanity) systému za jeho ekonomickou eficienci (totiž měřenou zisky korporací a finančních spekulantů), a v neposlední řadě tváří v tvář stále markantnějšímu duchovnímu vyprázdnění kultury, jejímu vůči tomuto systému afirmativnímu namísto kritickému a transcendujícímu rozměru, přináší Libuše v návaznosti na některé předchozí vlastní články alespoň výběr citátů z ,,Apoštolské exhortace o hlásání evangelia v současném světě“ papeže Františka Evangelii gaudium (Radost evangelia), kterou Jorge Mario Bergoglio vydal krátce po svém zvolení papežem v roce 2013. Citujeme z českého překladu Milana Glasera (Praha: nakl. Paulínky 2014). Tento výbor Libuše pořídila z hlubokého souznění s nespokojeností, kterou papež František vyjádřil (a od té doby opakovaně) nad současným globálním kapitalismem a jeho elementární nekřesťanskostí, totiž přímo destruktivní působností vůči důstojnosti, neredukovatelné hodnotě člověka a světa. S takovouto kritikou bohužel nejsou schopni ani v nejmenším přicházet ani levicoví teoretici, neřkuli politici, přičemž zejména v České republice přihlížíme smutné krizi levice, její markantní personální a ideové vyprázdněnosti. Tato vyprahlost nahrává populistům, kteří si úspěch u obětí ekonomického systému, jenž je systémově založen na morální indiferentnosti, lhostejnosti k celku a jiným než svým imanentním (ziskovým) účelům, na egoismu a antiuniverzalismu, zajišťují pouze líbivými hesly a ideologiemi, které jsou jen obrácenými podobami ideologie vládnoucí.

 

               Exhortace papeže Františka ukazuje strukturní povahu sociálního zla v současném světě a nemožnost řešit hrozby tohoto světa, ekonomické, environmentální či migrační problémy, při zachování neoliberálního globálního kapitalismu tak, jak funguje – jak funguje ve prospěch stále užší elity vyvolených. Stále rostoucí tempo bohatnutí jedněch (pobuřující údaje lze najít i v mainstreamových médiích přes Google na ,,první dobrou“) a problémy druhých nutně povede k prohlubování problémů a jen zaslepený člověk nevidí v ekonomické segregaci, exkluzi a devastaci planety, které nemohou růst donekonečna, časovanou bombu. Na druhou stranu může papež František podobně jako kardinál Tomáš Špidlík, kterého citujeme závěrem, ve své sociální kritice působit jako blahodárná alternativa politické (,,levicové“) kritiky v tom, že ukazuje nenutnost jejího spojení s materialistickým světonázorem a s některými reduktivními přístupy typickými pro socialistické myšlení marxistické orientace. K tomu patří smysl pro to, že sociální problémy zvláště dnešního globalizovaného světa nestačí řešit individuálním moralismem, dobrými skutky ,,krásné duše“, natož jim přihlížet kvietismem a pouze kontemplativním pojetím zbožnosti, nýbrž je třeba je řešit změnou ekonomického systému, u kořene jejich strukturního fungování, v nastavení politického a hospodářského systému, že to však zároveň musí být spojeno právě s destrukcí zabsolutizovaného a dehumanizovaného ekonomismu, nesmí se spoléhat na pouhé změny struktur a mechanismů, protože i ty se zvrátí v destrukci lidství a přírody, pokud nebude nově upevněn humánní základ a cíl společensko-ekonomického zřízení. Moralismus nestačí na systémovou změnu, ale systémová změna nestačí na to, aby učinila svět morálnějším či spravedlivějším, aby dosáhla kýženého překonání fatální sociální nerovnosti a degradace. V tomto ohledu je mravní obroda jednotlivce i více než systémová změna: je jejím předpokladem, bez nějž vše poběží v zaběhnutých kolejích. Jde o překonání egoismu a nominalismu, na nichž liberalismus stojí (a tváří se, že je nezávislý na ,,ideologiích“), a k tomu je třeba ne jen revoluční praxe, nýbrž i filosofie člověka, která praxi opravdovou revolučnost, tj. revolučnost morálního sebepřekonávání, propůjčí.

 

               Marxisté včetně vousatých otců zakladatelů ostře odmítali ,,moralismus“ a ,,reformismus“ všeho druhu jako utopismus a oslabování politické síly a orientace levicového hnutí, jemuž mělo jít o ,,dobytí“ a radikální změnu systému. Bernsteinova slavná slova o tom, že ,,hnutí je vším a konečný cíl není ničím“, však nabyla hořké příchuti s tím, jak se v ,,reálně-socialistických“ režimech, které se k emancipačnímu a humanistickému programu Marxe a Engelse a dalších revolucionářů 19. století mohly jen prázdně hlásit, přeměnila ve všestranně represivní a nově monopolistickou praxi toho, že hnutí, totiž strana, aparát, je skutečně vším, a konečný cíl ničím. Konečným cílem však ani v marxismu nebylo zespolečenštění výrobních prostředků, tím méně etatismus a vláda jedné strany, nýbrž zespolečenštění mělo být jen prostředkem osvobození, sebeuskutečnění člověka, jeho duchovní (a už jen tělesné) bytnosti. (Pro tu nicméně Marxův materialismus a historismus nemá metafyziku, na jaké svou etiku a sociální kritiku může stavět papež František – a bez jaké se podle Libuše demokracie neobejde.) Závislost na schématech minulých dob však dosvědčuje neschopnost i těch, kteří se okázale stavějí proti ,,komunismu“ či levici vůbec, pochopit, totiž historicky poznat, že sociální kritika, ba ani komunistické myšlení, nemusí být jen dílem marxismu, že není třeba držet dogma o tom, že marxovský historický materialismus je tím jediným ,,vědeckým“ světonázorem a základem pro emancipaci mas a destrukci kapitalistického egoismu. Marxismus neměl a nemá žádný monopol na kritiku kapitalismu ani na jeho překonání a kritika kapitalismu nemusí být marxistická, materialistická. Křesťanští myslitelé, za něž necháme mluvit papeže Františka, mohou – a měli by – přinášet další a hlubší impulzy, a sice korektivy, měřítka společenského myšlení a jednání ve prospěch humanizace světa a ekonomického systému. Patří k nim jiná, opravdovější než materialistická fundace priority celku, obecného blaha, lidské důstojnosti a vztahové bytnosti člověka, bratrského pojetí druhého, pojetí práce jako služby, a zároveň tvorby, a pojetí milosti jako pravé racionality. Patří k nim (s Emanuelem Rádlem řečeno) základní neidentita mezi etickými hodnotami a vlastními sociálními zájmy, pojem o člověku jako o hříšníku, kterému ani boj proti nerovnosti a vykořisťování nesmí dovolit zapomenout na vlastní mravní závazky, které jsou univerzální a jimž imanentně sám nedostává – namísto materialistické iluze, že změnou systému (vlastnických vztahů, politické reprezentace atd.) k uskutečnění mravního řádu již tak či onak zákonitě dochází. (Tato iluze v kombinaci s dalšími faktory osudově postihla někdejšího zastánce avantgardismu a moralistu Zdeňka Nejedlého, když se stal ministrem v Gottwaldově vládě: umění pro něj přestalo být revoluční a transcendující, inovující silou, resp. mělo jí být natolik, nakolik se podílí na uskutečňování řádu nového státního systému, který měl být sám o sobě revoluční. Tím se ovšem – s vyprázdněním revolučnosti tohoto systému, resp. s neadekvátností spojování revolučnosti a morálních a tvůrčích kritérií s institucemi – stalo afirmativním, ztratilo hodnověrný étos i inovativní potenciál a tam, kde bylo opravdu živé, žilo z tradice, nakolik v ní tyto hodnoty fungovaly opravdověji /Smetana, Jirásek…/.)

 

               Příklad by si ovšem z exhortace papeže Františka měli vzít i samotní křesťané, pokud jde o jeho zásadní a tak potřebný důraz na to, že křesťanská personalita roste teprve a stále s činnou vzájemností vůči druhému, totiž trpícímu; z bratrství, ne z nějaké introspekce, z pouhé meditace, natož pouze vnějškové, rituální pobožnosti. František ukazuje, že křesťanství není slučitelné se žádným kvietismem či tradicionalismem, nýbrž že jeho univerzalismus má (mít) aktivně dějinnou povahu sociální angažovanosti a progresivismu, snášení, ale i tišení a odstraňování bolestí, hledání stále nových, současným potřebám přizpůsobených cest k hlásání evangelia, tj. činné lásky a kreativity podle Božího příkladu. Zdůrazňuje theologický význam zprostředkování Kristova vykupitelství jeho stáním se chudým, službou chudým a křížem; ukazuje, že křesťanství je náboženstvím chudých a dobrých srdcem, ne blazeovaných boháčů a spekulativně či pouze expertně učených, a že jeho ,,personalismus“ je antiindividualistický, že je ,,kolektivistický", společenský a charitativní, tzn. sociálně inkluzivní a emancipační. Je škoda a neblaze příznačné, že o těchto Františkových a vůbec křesťanských idejích se ve veřejném prostoru tak málo mluví, kdežto o každé chytlavé povrchnosti (včetně ve vztahu k církvi a papeži) bez konce. Zamyslet se s Františkem nad strukturními příčinami globálních sociálních problémů a nad morálním založením jejich systémové změny považuje Libuše každopádně za přínosnější než alibistické nadávání na Babiše či ,,neomarxisty“ (v němž se utápí i velká část křesťanů…).

 

,,Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království. (...) Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah. V samotném jádru evangelia je život ve společenství a péče o druhé. Obsah prvotního hlásání má bezprostředně morální dopad, v jehož středu se nachází činorodá láska. (...) Vyznávat Otce, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, znamená objevit, že jí tím samým dává nekonečnou důstojnost. (cit. Jan Pavel II.)  (...)  ,Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivou osobu, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi.‘ (cit. Kompendium sociální nauky církve) (...) Samo tajemství Trojice nám připomíná, že jsme stvořeni k obrazu božského společenství, a proto se nemůžeme realizovat ani spasit sami. Na základě evangelia rozpoznáváme vnitřní souvislost mezi evangelizací a lidským pokrokem (...) … toto nerozlučné pouto mezi přijetím spásné zvěsti a účinnou bratrskou láskou (...). ,Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ (Mt 25,40) Co uděláme pro druhé, má transcendentní dimenzi. (...) Proto také ,charitativní služba představuje konstitutivní dimenzi církevního poslání a je nepominutelným výrazem její samotné podstaty‘. (cit. Benedikt XVI.) Při četbě Písma se proto jasně ukazuje, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. (...) Jde o to, abychom milovali Boha, který vládne světu. Nakolik bude mezi námi vládnout on, natolik bude život společnosti prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. (A naopak!, M. B.) Pravá křesťanská naděje, která hledá eschatologické království, vždy plodí dějiny. (= Konání, po-krok ve světle této naděje, M. B.) Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravovalo duše do nebe. (...) křesťanské obrácení si žádá, abychom se stále znovu zabývali ,zvláště vším, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha'. (cit. Jan Pavel II.) Autentická víra, která není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa, po předávání hodnot a po tom, abychom po svém odchodu zanechali po sobě něco lepšího. (...) Země je náš společný dům a všichni jsme bratři. (...) Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa. (...) Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobození a k podpoře chudých. (...) Slovo ,solidarita' se poněkud vyprázdnilo a někdy se interpretuje špatně, označuje však mnohem více než jen nějaký sporadický projev štědrosti. Vyžaduje vytvoření nové mentality, která uvažuje v kategoriích společenství a počítá s upřednostněním života všech před shromažďováním statků ze strany některých. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce vlastnictví a všeobecné určení dober jsou skutečností, která předchází soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví dober se zdůvodňuje péčí o ně a jejich rozmnožováním, aby tak lépe sloužila obecnému dobru, přičemž solidarita má být prožívána jako rozhodnutí vracet chudému to, co mu náleží. (...) Je třeba opakovat, že ,zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým‘. (cit. Octogesima adveniens)  ,Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království.‘ (Lk 6,20) Opce pro chudé je pro církev kategorií spíš teologickou než kulturní, sociologickou, politickou či filozofickou. (...) Tato opce – učil Benedikt XVI. – ,je zahrnuta v christologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil'. Proto si přeji církev chudou a pro chudé."

 

,,Není přece možné nezmínit ve zprávách fakt, že podchlazením zemřel stařec nucený žít na ulici, když zpráva o poklesu kurzu na burze uvedena je. Toto je exkluze. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je sociální nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, podle něhož mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme kulturu ,spotřebuj a zahoď‘, která se dokonce propaguje. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového: exkluzí je zasažen kořen sociální sounáležitosti. Člověk sice ve společnosti žije, ne na jejím dně ani na okraji, zbaven jakékoli moci, nýbrž zcela je z ní vyloučen. Ti, kteří jsou vylučováni, nejsou již ani ,vykořisťováni', jsou prostě ,odpad‘."

 

,,V tomto kontextu někteří dosud hájí tzv. trickle-down theories (teorie o prokapávání bohatství od bohatých k chudým), které předpokládají, že každý ekonomický růst způsobený volným trhem může sám o sobě vést ve světě k větší rovnosti a sociální integraci. Tento názor, který fakta nikdy nepotvrdila, vyjadřuje slepou a naivní důvěru v dobrotu těch, kteří disponují ekonomickou mocí, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Jenže zatímco vyloučení stále čekají, rozvinula se globální lhostejnost, která má za cíl udržet životní styl, jenž druhé vylučuje, a získávat nadšení pro tento egoistický ideál. (…) Kultura blahobytu nás uspává a z klidu nás vytrhne pouze trh tehdy, kdy nabízí něco, co jsme si ještě nekoupili, zatímco mnohé životy, zbavené jakýchkoliv možností, nám připadají jako pouhá podívaná, jež nás nikterak nezneklidňuje.“

 

,,Kvůli finanční krizi, kterou procházíme, zapomínáme, že u jejího původu je hluboká antropologická krize: popření primátu lidské bytosti! Stvořili jsme nové modly. Klanění se starozákonnímu zlatému teleti (srov. Ex 32,1-35) dostalo novou a nelítostnou podobu v kultu peněz a v diktátu ekonomie bez tváře a bez opravdového lidského zaměření. 

 

,,Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby bděly nad ochranou obecného blaha. Nastoluje se nová, neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla. Navíc dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu se přidružuje všestranná korupce a sobecké daňové úniky, které nabyly globálních rozměrů. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který má sklon pohlcovat všechno za účelem navýšení zisků, je cokoli křehkého – jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu, který se stal absolutním zákonem.“

 

,,Ne penězům, které vládnou místo toho, aby sloužily. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha.“ Etika se ,,považuje za hrozbu, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci lidské osoby. (…) ,Nedělit se s chudými o vlastní majetek znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.‘ (cit. sv. Jan Zlatoústý: Il Lazarum) (…) Reforma ekonomiky, která nepřehlíží etiku, vyžaduje ráznou změnu postoje politických představitelů (…). Peníze mají sloužit, a nikoli vládnout! Papež má rád všechny, bohaté i chudé, ale má povinnost Kristovým jménem připomínat, že bohatí mají pomáhat chudým, respektovat je a podporovat. Vybízím vás k nezištné solidaritě a k tomu, aby se hospodářství a finančnictví navrátily k etice, která sleduje zájmy lidské bytosti.“

 

,,Dnes se v mnoha oblastech vyžaduje větší bezpečnost. Pokud se však neodstraní vylučování a nerovnost ve společnosti nebo mezi různými národy, nebude možné vykořenit násilí. Chudí lidé a chudší národy jsou obviňováni z násilí, ale bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodnou půdu a dříve či později propuknou. Když společenství – místní, národní či světové – odsune jednu svoji část na periferii, neexistují žádné politické programy ani pořádkové složky či zpravodajské služby, které by mohly trvale zajistit klid. Neděje se tak pouze proto, že nerovnost vyvolává násilnou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že tento sociální a ekonomický systém je nespravedlivý ve své podstatě! (…) zlo zahnízděné ve strukturách společnosti obsahuje vždy potenciál rozkladu a smrti. Právě proto, že zlo vykrystalizovalo v nespravedlivé sociální struktury, nelze očekávat lepší budoucnost. Jsme daleko od toho, že bychom dosáhli ,konce dějin‘, vždyť podmínky udržitelného a mírumilovného rozvoje se dosud ještě vůbec nevytvořily, natož aby se naplnily.“

 

,,Současné ekonomické mechanismy prosazují stále stupňující se konzum, nicméně se ukazuje, že bezuzdný konzumismus spojený s nerovností dvojnásobně poškozuje sociální struktury. Sociální nerovnost tak dříve či později plodí násilí, které není a nikdy nebude možné řešit pomocí ozbrojeného zásahu. Ten slouží pouze snaze oklamat ty, kteří se dožadují vyšší bezpečnosti, jako bychom dnes nevěděli, že zbraně a násilné represe namísto řešení vytvářejí nové a ještě horší konflikty. Někteří si jednoduše  libují v tom, že nepatřičným zobecňováním dávají vinu za svá vlastní zla chudým lidem a chudým zemím a domáhají se řešení v podobě ,vzdělávání‘, jež je má zklidnit a proměnit v ochočené a neškodné bytosti.“

 

,,Zjišťujeme, že v kultuře, v níž chce být každý nositelem vlastní subjektivní pravdy, se budou občané sotva chtít podílet na společném projektu, který překračuje osobní zájmy a touhy. (…) V majoritní kultuře zaujímá čelné místo to, co je vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a provizorní. Realita přenechává místo zdání. Globalizace v mnoha zemích přispěla k urychlenému rozkladu kulturních kořenů a k invazi tendencí, které náležejí jiným kulturám, jež jsou sice ekonomicky rozvinuté, ale eticky oslabené.“

 

,,Popírání veškeré transcendence navíc způsobilo narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativismu, což dává prostor všeobecné dezorientaci, zvláště ve fázi dospívání a mládí, které je tak citlivé na změny. (…) Žijeme v informační společnosti, která nás neuváženě sytí údaji, nivelizovanými na stejnou úroveň, a vede nás k úděsné povrchnosti ve chvíli, kdy dochází na morální otázky. V důsledku toho je zapotřebí výchovy, která učí kritickému myšlení a nabízí cestu osvojování hodnot.“

 

,,Postmoderní a globalizovaný individualismus přispívá k takovému životnímu stylu, který oslabuje rozvoj a stabilitu vztahů mezi lidmi a rodinným svazkům bere jejich přirozený ráz. Pastorační působení musí ještě lépe ukazovat, že vztah k našemu Otci vyžaduje i podporuje vzájemnost, která uzdravuje, podporuje a upevňuje mezilidské vztahy.“ Naproti tomu vládne ,,(…) relativistický subjektivismus, trhem podněcovaný bezuzdný konzumismus, nedostatek pastorační péče o ty nejchudší, absence srdečné pohostinnosti v našich institucích a naše neschopnost oživit mystické přilnutí víry v pluralitním náboženském prostředí.“           

 

,,Stojí za zmínku, že dokonce i ten, kdo má zdánlivě solidní věroučná i duchovní přesvědčení, nezřídka upadá do takového životního stylu, který působí závislost na ekonomických jistotách nebo na moci a lidské slávě, kterou chce získat za každou cenu namísto toho, aby odevzdával život druhým v misijním poslání. (…) Dnešní úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že pastorační pracovníci nedovedou snést nějaké to protivenství, zdánlivý nezdar, kritiku či kříž. (…) Jedním z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které z nás činí nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. (…) Zlý duch je bratrem pokušení předčasně oddělovat pšenici od plevele, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.“

 

,,Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, vnímáme výzvu k tomu, abychom objevili a sdíleli ,mystiku‘ společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí toho poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou pouť. (…) Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo bude ještě zkaženější každou naší egoistickou volbou. (…) Izolace, která je variantou imanentismu, se může projevovat falešnou autonomií, která sice vylučuje Boha, nicméně v náboženské oblasti může též nabývat podoby duchovního konzumismu v souladu s vlastním chorobným individualismem.“  

 

,,V jiných oblastech našich společností narůstá obdiv k různým formám ,spirituality blahobytu‘ bez společenství, k ,teologii prosperity‘ bez bratrské angažovanosti, nebo k subjektivním zkušenostem, které nemají tvář a omezují se na niterné imanentní hloubání. (…) Je nezbytné dopomáhat k poznání, že jedinou cestou je naučit se správně a bez vnitřního odporu setkávat s druhými, vážit si jich a přijímat je jako své souputníky.“

 

,,Svět je drásán válkami a násilím anebo zraňován rozšířeným individualismem“ bez ,,bratrského společenství“; existuje ,,krize společenské angažovanosti a společenských vazeb“. Nicméně: ,,Každý křesťan je misionářem, nakolik se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu.“ ,,Spása, kterou Bůh realizuje a církev radostně hlásá, je pro všechny a Bůh započal cestu ke sjednocení s každou lidskou bytostí všech dob. (…) nikdo se nemůže cítit zproštěn starostí o chudé a o sociální spravedlnost.“

 

,,Nutnost řešit strukturální příčiny chudoby nemůže tento problém odkládat, a to nejenom kvůli pragmatickému požadavku po dosahování výsledků a po uspořádání společnosti, nýbrž kvůli tomu, aby se společnost uzdravila z nemoci, která ji oslabuje a kompromituje a která jí může přivodit jenom nové krize. Asistenční programy, jež čelí některým naléhavým záležitostem, je třeba považovat jen za provizorní odpovědi. Dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním strukturálních příčin sociální nerovnosti, nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Sociální nerovnost je kořenem sociálního zla.“  

 

,,Důstojnost každé lidské osoby a obecné dobro jsou otázky, které by měly prakticky utvářet veškerou hospodářskou politiku. Jenže někdy se jeví spíše jako vnější dodatky na závěr politického projevu, bez perspektiv a programů pravého integrálního rozvoje. Kolik slov se tomuto systému stalo nepohodlných! Je nepříjemné, mluví-li se o etice, je nepříjemné, mluví-li se o světové solidaritě, je nepříjemné, mluví-li se o přerozdělování dober, je nepříjemné, mluví-li se o obraně pracovních míst, je nepříjemné, mluví-li se o Bohu, který požaduje angažovanost ve prospěch spravedlnosti. Jindy dochází k tomu, že se tato slova stávají předmětem oportunistické manipulace, která je zneucťuje. Pohodlná lhostejnost tváří v tvář těmto otázkám zbavuje náš život i naše slova veškerého smyslu. Povolání podnikatele je šlechetná práce, pokud si připouští otázku širšího smyslu života. To mu umožní opravdu sloužit obecnému dobru a svým úsilím rozmnožovat a více zpřístupňovat dobra tohoto světa všem. (…) Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. K tomu, aby narůstaly stejné příležitosti pro všechny, je třeba víc než jen ekonomický růst, třebaže je jejich předpokladem.“

 

,,Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti, ve kterých máme rozpoznávat trpícího Krista, i když nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody: jde o bezdomovce, narkomany, utečence, domorodé národy, staré a stále více opuštěné lidi a tak dále. Zvláštní výzvu pro mne představují migranti, protože jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí být matkou všech. Vybízím proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení místní identity (kterou, jak uvedeno, ničí samotné místní ekonomické systémy!, M. B.) bude schopna vytvářet nové kulturní syntézy!“

 

,,Netvařme se jakoby nic. Existuje spolupachatelství v mnoha podobách. Otázka se týká všech! V našich městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.“     

 

,,Jako lidské bytosti nejsme pouze uživateli, ale také opatrovníky ostatních tvorů. (…) Nedovolme, aby náš pobyt na zemi zanechával stopy zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací. (…) Důstojnost člověka a obecné dobro stojí nad klidem těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapotřebí prorockého hlasu.“

 

,,(…) kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.“ ,,Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.“

 

Dodatek: z kapitoly ,,Chudoba jako ctnost“ v knize Prameny světla Tomáše Špidlíka (1. vyd. Řím 1972, nově Praha-Olomouc 2019)

 

,,S jměním je tomu podobně jako s jídlem. Jako není dovoleno se přejídat, tak se nesmí jídlo shromažďovat zbytečně.

 

Mluví se dnes často o sociální nespravedlnosti. Poukazujeme na to, že jeden vydělává víc než druhý, že jeden má mnoho a druhý málo. I církevní Otcové se ve svých homiliích často věnují problematice sociálního řádu. Tenkrát je nenapadlo, že by se ekonomie dala řídit a usměrňovat. Proto řešili problém okamžitě z morálního hlediska. Jak to je, že jeden, který vydělává neporovnatelně víc než druhý, si všechen zisk nechává pro sebe? Nesvádějí proto vinu na špatné společenské zřízení, nýbrž mluví o hříších boháčů.

 

Je možné nazvat tento postoj jednostranný. Ale jednostranná je i mentalita dnešní, která svaluje všechnu odpovědnost za sociální nespravedlnost na stát. Co si jednotlivec vydělá, to je pak jeho nedotknutelné jmění. Sv. Basil ukazuje nespravedlnost tohoto postoje příkladem. Někdo si za své peníze koupil dva lístky do divadla. Má dvě místa, ačkoliv sedět může jen na jednom. Jiný člověk stojí. V tom případě druhý lístek není jeho, i kdyby byl za jeho peníze. Divadlo je obraz světa, kde všichni mají právo na místo.

 

Církev proto vždycky hájila povinnost dávat almužnu z nadbytku. Bohužel obě slova zní dnešnímu uchu špatně. Almužna znamená cosi jako maličký penízek, hozený pohrdavě žebrákovi. Nikdo pak nechce slyšet o tom, že by měl něco nadbytečného. A přece je potřeba i v jednotlivcích obnovit smysl pro ctnost křesťanské chudoby. (…)

 

Křesťané podporují zdravé sociální reformy. Jsme si však vědomí, že žádný systém nevyřeší sociální rozdíly všeobecnými zákony a vnějšími zásahy. I ty se stanou nespravedlivými, nevycházejí-li z upřímné vůle užívat jmění a majetku se stálým ohledem na druhé a na cíl všeho majetku. (…) Majetek se stává opravdu majetkem, něčím, co je naše, až když se promění jeho cena hmotná v hodnotu duchovní.“    

 

Martin Bojda

 

31. 7. 2020, v den úmrtí sv. Ignáce z Loyoly