,,Každý má svůj životní názor. Já na příklad smrdím.“

(Karel Čapek)

Autor těchto řádků šel dnes, 20. září 2020, s nevšední radostí do Národního divadla na první Prodanou nevěstu od února 2020 – přesně tak dlouho se ve ,,Zlaté kapličce“ kvůli ,,covidím“ opatřením nehrála. Toto představení se bohužel ukázalo jako hluboké zklamání, o tom však v následujícím Libušině článku. Pravý šok se mu však naskytl, když se cestou přes Petřín k divadlu přiblížil k soše Jana Nerudy (Jan Simota 1970): socha ležela na zemi, zrovna v ní zabořena tváří, byla někým povalena! Lidé kolem chodili jakoby nic, pouze někteří s mírnou zvědavostí koukali a jediný pán, s nímž jsme se dali do řeči, vyjadřoval rozhořčení. Pohled na tak neuvěřitelné vandalství nám docela ,,vzal vítr z plachet“. Je to snad to nejhorší barbarství, s nímž jsme se ve veřejném prostoru Prahy setkali, a člověku se pro ně nedostává slov zvláště v kontextu se strašlivým současným kulturním a politickým úpadkem, s pošlapáváním humanistického a emancipačního, sociálně a umělecky avantgardistického ducha tvůrců české kultury 19. století, v jejichž předních řadách Neruda stál, a mj. s čarováním s pomníky, jímž se Praha letos vyznamenala (Koněv, Marie Terezie, mariánský sloup, viz Libušin článek Politika proti proudu dějin). Viděli jsme za tento rok už řadu barbarství, kromě covidu to byl také ,,rok bourání pomníků“, viděli jsme dokonce nestoudně napadenou sochu jednoho z největších humanistů německé tradice, mj. průkopníka boje proti antisemitismu už v polovině 18. století, Gottholda Ephraima Lessinga v Hamburgu. Svržení sochy Jana Nerudy však působí v Praze posledních desetiletí docela bezprecedentně – a určitě nevěříme tomu, že k němu došlo jen tak samo od sebe! Naštěstí se soše podle všeho nic vážného nestalo, ačkoli spadla z podstavce, nerozbila se ani se z ní, zdá se, nic neulomilo, což svědčí o kvalitě provedené práce. Na internetu jsme o tomto bezpříkladném vandalství nalezli doslova jen hrstku zpráv, jako by to ani nestálo moc za řeč, na rozdíl od přehršle bezpočtukrát citovaných bulvárních a politických pseudoinformací. Policie prý zatím otázku vandalství prověřuje. Kdo ovšem (mohutnou) sochu viděl, sotva uvěří, že by se jí zachtělo spadnout samotné od sebe. Někdo jí musel ,,pomoci“, a to značnou silou, na to nestačilo obyčejné šťouchnutí, snad ani jedny ruce ne. Barbary, kteří Nerudu povalili, se asi sotva podaří najít, doufejme však alespoň, že tam Mistra nenechají ležet jen tak celé týdny či měsíce, nýbrž vrátí sochu do původního stavu okamžitě!

Opakujeme, má to velmi hořkou příchuť a příznačnost, že zrovna v těchto dobách, kdy se z počínání evropských vlád a mainstreamových médií a sílení extrémně pravicových tendencí může nedělat špatně už jen slepým a hluchým, padl tváří, kterou měl dosud upřenu na ,,svou“ Malou stranu, k zemi zrovna Jan Neruda. To je vskutku osud lidí jako Neruda – ale též nechtěná obžaloba mizérie, na niž se takoví lidé dívat musejí a která je shazuje. Lidi jako Neruda, Hálek, Sladkovský, Tyrš, Barák, Wenzig, Havlíček či Frič tady dnes potřebujeme jako sůl – a nevidíme nikoho jako oni! I to povalení Nerudy očividně otřáslo jen hrstkou lidí, kteří ještě umějí rozeznat, co je špatné, a co dobré, a zachovávají si schopnost svobodně (kriticky) myslet a jednat nezávisle na tom, co jim nadiktují (například spát v roušce). 

Martin Bojda

20. září 2020

PPS: Neruda se koupal! Vy, kmeti, leši, popřejte sluchu dál / příběhu, v nějž Kněžnu zavál / osudu opět moll, / Perunův nad hlahol! Na Parnase českém sice zdaleka nesvítá, naopak chmury Čechii obestírají pod knutou korona-propagandy, ale vyšehradská věštkyně opět byla při tom, když Básníka pojednala sourodá mu vlastimíle: ana jej pojednou dnes opět míjela, spatřila scénu oproti hanebnému svržení nanejvýš hřejivou: Nerudu i při jeho vyvýšenosti objímal dobrý muž, který mu pomohl zase na nohy a nyní ho omýval, čistil časové kaly, jimž se ni on neubránil! Byl to krásný pohled, vidět zase jednou a tamtéž, co byl před krátkem svržen, Nerudu nejen napřímeného, nýbrž i objímaného a opečovávaného, omývaného! Pro širší časovou a hodnotovou signifikanci se o to Libuše s pobratimci dělí: alespoň nějaká útěcha v době, kdy se pod záminkou ,,korony" hroutí poslední zbytky důvěry v rozum, smysl pro svobodu, demokracii a sociální potřeby v této společnosti!

12. 10. 2020, v den nedožitých 85. narozenin Luciana Pavarottiho