Protektorátní upgrade: Slepičince a sabotáž Smetanova díla v Národním divadle

,,Nadčlověk je předčasný ideál; předpokládá člověka.“

(Karl Kraus)

Sedí dvě krávy na stromě, pokuřují, popíjejí, přímo letní siesta, a najednou kolem letí prase. ,,Hele, prase, a lítá,“ řekne jedna kráva druhé. ,,Sklapni, nebo ti dám žihadlo,“ okřikne ji prase. Znáte tento vtip? Ne? Tak alou do Národní opičárny, v niž se nejpozději s parodií na Prodanou nevěstu proměnilo Národní divadlo pod velením norského menežra Hansena. Tam jako kdybyste viděli tuto anekdotu zinscencovánu. Nekončí to Prodanou nevěstou, ono spíše máme co dělat s Prodanou Operou. Vodník v Rusalce zpívá ,,Prodána! Prodána člověku!“; mělo by se však spíše variovat: ,,Prodaná Hansenu!“ Anebo, obecně, co totiž zjevy jako Hansen a celá jeho družina umožňuje: prodána buranům! Jak jsme již mnohokrát psali a dokládali zcela konkrétními parametry už jen dramaturgického plánu, Národní divadlo má snad nejubožejší uměleckou i společenskou úroveň v celých svých dějinách, hraje bezkonkurenčně nejméně titulů zejména českého repertoáru a jeho nezodpovědnost vůči závazkům velké tradici české divadelní kultury je přímo do očí bijící. Zdá se však, že klesat lze stále níž, že dno soudruhů Burianů a Hansenů nemá pevnou hranici, je nekonečné jako peklo samo. Tohoto podzimu jsou to zejména dva přímo pobuřující faktory, které k protestu proti této devastaci vedou: přímo neuvěřitelná míra nevkusu a kýče, jimiž Národní divadlo s požehnáním jeho šéfů podle svých ,,nejlepších“ zvyklostí zaplevelilo Ego Režiséra Vladimíra Morávka v inscenaci už tak problematické opery Švanda dudák, zadruhé přímo výsměšný nezájem o českou a zejména Smetanovu operu, který zde navzdory jeho explicitním vyjádření pokračuje za vedení nového šéfdirigenta Roberta Jindry a který nyní vyvrcholil tím, že nově zveřejněný program na jaro 2023 neobsahuje dokonce už ani jedinou reprízu Smetanovy Libuše, dokonce ani v ty poslední ojedinělé dny, kdy se vždycky hrála dokonce i za Kyzlinka: 2. března na Smetanovy narozeniny a 8. a 12. května ke dni osvobození a Smetanova úmrtí. To je nové dno dramaturgické degradace a ostentativní neúcty vůči největšímu dílu největšího tvůrce české hudby 19. století, neúcty, s níž snese srovnání jen odstavení Libuše za Protektorátu. (O letitém odstavení Braniborů v Čechách – nehrají se od roku 1999 – a Psohlavců v Burianově ,,zlaté sklapličce“ ani nemá cenu mluvit.) Zdůrazňujeme, že šéfdirigent Robert Jindra sám veřejně zdůrazňuje svou úctu a lásku k české hudbě a speciálně Libuši. Výsledek? Za Roberta Jindry se toho v Národním divadle i z toho mála hraje od Smetany ještě méně než za Kyzlinka! Kromě jediné Libuše 28. října 2022 za celou sezonu jen – jinými dirigenty, nikoli samotným šéfem řízená – Prodaná nevěsta, tzn. bez jednoho večera jediná Smetanova opera v Národním divadle za celou sezonu! Pane Jindro, ani za toho Protektorátu toho nebylo méně, je to historické dno! Hansen si asi mne ruce, že? A Facebook chválí, nebo? Burian jakbysmet. Člověk by nevěřil, že nový šéfdirigent bude schopen oddirigovat snad ještě méně představení než předtím J. Kyzlink, ale pan Jindra jako by s ním vedl závod! Vsaď se, Jardo, že to půjde! Proč někdo dělá šéfdirigenta Opery Národního divadla, když český repertoár s několika málo výjimkami prostě nehraje, dokonce ani to málo, co je na repertoáru? Zdůrazňujeme, že celá tato bezprecedentní situace, ve srovnání s níž za Protektorátu Národní divadlo z hlediska českého repertoáru přímo vzkvétalo (ano, odehrály se za něj na rozdíl ode dneška stovky českých představení!), se děje navíc v předvečer snad nejvýznamnějšího hudebního jubilea v Čechách za dlouhá léta, v předvečer 200. výročí narození Bedřicha Smetany. V tuto dobu i menší divadla jako Ostrava a Plzeň chystají cyklus všech Smetanových oper – a Jindrova a Hansenova Opera Národního divadla hraje jediný titul, Prodanou nevěstu, a Libuši i z těch několika málo tradičních svátečních termínů na jaře odstranila. A v tutéž dobu R. Jindra připravuje Dalibora pro Ostravu – zatímco v Praze ho nehraje! O této tristní bilanci, která nemá srovnání v celých dějinách Národního divadla, nelze mluvit jinak než jako o cílené sabotáži Smetanova díla.

Národní divadlo však jako kdyby se i v povaze děl a inscenací, jež uvádí, snažilo českou operní tradici, jednu z největších na celém světě, srovnatelnou jen s operní tradicí italskou, francouzskou, německou a ruskou, přímo zdevastovat. Rozjívený Jakobín Jiřího Heřmana jako kdyby byl jen předstupněm, vono je přece třeba upgradovat: po něm přišel – po Rigolettovi a dalších paskvilech – přímo atentát na Prodanou nevěstu Alice Nellis, po rozjívených sboristech rozvíjení sólisté vedení opicemi, a nyní výprodej rekvizit a zoologických zahrad zřejmě pokračuje a po opicích přišly slepice, jeleni, kteří zbyli z brněnské Rusalky, a všechna možná další chamraď – sešly se pod eidetickou svatozáří dvě těžké váhy světa idejí, Vladimír Morávek a Švanda dudák Jaromíra Weinbergera a Miloše Kareše, a provedly v Hansenově opičarně takovou brigádu, že se změnila ve slepičárnu, a to podle všech kritérií současné all inclusive-korektnosti: vyloučen se nemohl cítit snad žádný tvor, žádný orgán, nic, co chlemstá, co se šklebí, co se natřásá, co poskakuje, piští a slintá (na jevišti stejně jako v hledišti). Režíroval pan Morávek, a dopadlo to jako vždy: pejsek a kočička vařili operní dort, a aby to bylo dobré, dali tam všeho moc a moc! Jednotící linie? Tak jako u Weinbergera: kdákající dvůr! Ano, dámy a pánové: existuje česká opera Švanda dudák z roku 1927. Dílo tehdy teprve třicetiletého a nesporně hudebně nadaného pražského rodáka Weinbergera uvedl obětavý šéfdirigent Národního divadla Otakar Ostrčil, který tehdy o českou operní tradici i současnou tvorbu cíleně pečoval, a to s prvotřídními pěvci, jejichž ansámbl rovněž cíleně budoval – obojí v naprostém protikladu k současnému NE-vedení Opery Národního divadla. Tento Švanda dudák dosáhl pak značného úspěchu i v zahraničí, podobně jako nedávno oživený Jonny spielt auf Ernsta Křeneka, premiérovaný v tomtéž roce, ale jeho jevištní osud – a po pravdě řečeno i potenciál – tím byl téměř zpečetěn; v roce 1933 se pak ještě v několika reprízách vrátil ve Stavovském divadle.

Weinberger byl nesporně nadaný skladatel, hudba Švandy dudáka hýří nápady, barvami a kontrasty, především pak instrumentační vynalézavostí – k čemu to však, když komponoval na tak chatrné libreto, jaké ve Švandovi dostal, v němž se nedá mluvit nejen o jakékoli ideové rovině (maximálně o pseudovlastenecké ideologii – sentimentální idylizaci českého venkova, nad niž naivnější a umělecky podřadnější už by si nešlo vymyslet), nýbrž ani o poeticko-dramatických kvalitách, které by mohl vytěžit autor usilující někam se dostat v tom, co modernost české hudebně-dramatické tvorby od Smetanovy doby neslo, totiž právě v bytnosti opery, v kompozici syntézy hudby a dramatu? Nejde jen o deklamaci, která zde vypracována není vůbec, a tak ani jakákoli charakteristika postav (nad rámec vnějškových ,,náladových“ hudebních efektů), ta ostatně není a ani nemůže být přítomna už v libretu, které žádný vážně míněný příběh – ani naopak ucelený příběh komický – nepřináší. To, že Švanda dudák upadl v zapomnění a zvláště v Praze se od roku 1933 (nejen kvůli vynucenému exilu židovského autora, ani po válce) již nehrál, není tak jako v případě řady dalších děl, která s prapodivnou pílí uvádí Hansen pod hlavičkou zřejmě lukrativního projektu ,,Musica non grata“, jen historickou nespravedlností, nýbrž má co dělat se soudností dirigentů a šéfdirigentů, kteří dříve uváděli věru spoustu českých kusů – ovšem děl originálních a nosných, děl velikánů od Smetany přes Fibicha či Dvořáka dále přes Foerstera či Kovařovice a Nováka až po Ostrčila, Jeremiáše a další. Švanda dudák je kaleidoskopem hudebních nápadů v různých stylových (či antistylových) polohách, velmi obratně a často efektně využívajících řady tradičních (lidových) i soudobých hudebních postupů, ve druhém případě zejména z lehčí hudby meziválečné doby, to vše ale bez jakéhokoli řádu a vlastně i smyslu, bez jakékoli architektoniky a vztahu k dramatu, jež hudba má tak či onak vyjadřovat. Architektonické problémy, které byly přítomny u Dvořáka a které podporovala chatrnost některých jeho libret, a to obdobně zejména těch lidově-komických, jako by zde byly dováděny do krajnosti, přičemž nedostatek základní rozvahy o směru, smyslu a žánru celého díla až zaráží. Skladatel (neřkuli libretista) jako by si vůbec nerozvážil, píše-li opulentní, manifestativní, idejnou, anebo nezávazně ,,muzikantskou“, taneční, anebo komickou, anebo zase jen sentimentální operu. Je tam trochu ze všeho, a tak tam nic není doopravdy, a výsledkem je všehochuť, jejíž základní nota je přirozeně komická, tu však nabourávají zcela neústrojně patetické plochy a náznaky ,,ideového“ – vlasteneckého vyznění, o nichž člověk netuší, jedná-li se o parodii, anebo je to míněno vážně (a která z obou variant by byla horší). Dílo zde nicméně stojí před námi tak, jak je, muselo být nesporně nějak míněno – a tu člověka nenapadá nic jiného, než že je to ta nejhloupější parodie na ,,národní operu“ a ,,češství“, jakou si lze představit. Pokud takováto parodie byla autorským cílem, pak to bylo hanebné a nízké; pokud měla ,,národní opera“ a oslava ,,češství“ opravdu vzniknout takovouto cestou, pak je to kýč nad kýč, ať se na nás nikdo nezlobí – a na obojím nic nemění ještě jednou konstatovaná nesporná Weinbergerova kompoziční obratnost. Co na tom, že jsou zde krásně zkomponovaná místa, když jsou obalena vnějškovou zvukomalbou anebo opět vnějškově ,,dokreslují atmosféru“ těch nejbanálnějších ,,veršů“, jimž v celém díle vévodí ten snad nejtrapnější, jaký si lze představit: ,,Na tom našem dvoře všechno to krákoře“? Tento ,,verš“ je opravdu zpíván – resp. to nám stále není jasné – jako seriózně míněné, citově exponované, dokonce sborově stupňované vyznání rodné zemi! Tato banalita je gradována takřka v chorál. Je to míněno vážně, anebo je to parodie?

Buď jak buď, Weinbergera už pro vnějškovost jeho práce a nedostatek architektoniky, projevující se křiklavě v práci s deklamací, kontrastující i s ,,vertikalitou“ práce Janáčkovy, nelze považovat za skutečně avantgardního skladatele: je to mísení stylů a ,,nápěvků“ (sic!) bez nějaké skladebné logiky a původní, vyšší jednotící poetiky, je to pouhý eklekticismus. Tu narážíme na základní obsahový problém projektu ,,Musica non grata“ (bereme-li ho vůbec vážně /asi jako klavírní cykly pěvců, kteří nedovedou vytvořit ani epizodní roli na scéně/): oživuje díla, která skutečně čelila nacistickým perzekucím, ale díla, které téměř nikdy nelze označit za doopravdy avantgardní, která by si svou jevištní živost dovedla zajistit i svými imanentními uměleckými hodnotami. Pokud je míněna vážně snaha rehabilitovat hudbu, která byla kdy ,,non grata“ – pak je nejvyšší čas zahájit uvádění děl, která jsou ,,non grata“ přinejmenším za poslední desetiletí, ba z doby autorů uváděných ve zmíněném projektu, ale o několik tříd hodnotnější! Proč se namísto Plesu v hotelu Savoy, Plamenů, Švandy dudáka etc. nehrají díla skutečných géniů české hudební avantgardy jako Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster a Otakar Ostrčil? Proč se o ně nezasazuje vedení českého Národního divadla? Kdo jiný je v současném Národním divadle více ,,musica non grata“ než největší čeští komponisté jako Fibich, Foerster, Ostrčil, často nehraní po celé desítky let? Jak je možné, že se ,,musica non grata“ za Hansenova a nově – žel! – i Jindrova vedení stává samotný Smetana se svou Libuší a Daliborem, neřkuli Branibory v Čechách? Jak je možné, že ani v předvečer 200. výročí Smetanova narození se nehraje ani jediná smetanovská premiéra, ba kromě Prodané nevěsty vůbec nic, a namísto toho druhořadá či třetiřadá zapadlá díla jiná?

Citujme, abychom si ušetřili další čas, nadmíru trefnou recenzi, kterou premiéře Švandy dudáka v roce 1927 věnoval tehdejší pravidelný kritik a profesor hudební vědy na Univerzitě Karlově Zdeněk Nejedlý. Ten se jinak v lecčem mýlil, zejména v povrchních odsudcích italských oper, v mnohém ale zase viděl o mnoho dál – každopádně než většina těch, kteří dnes podobných vlastních soudů nejsou ani schopni, ochotně tleskají Hotelu Savoy stejně jako Libuši, Hansenových slepicím, Nellisové opicím i Babišových čepicím, jen, když jim řeknete, že se to má a že tím budou v hlavním proudu. Je třeba dodat, že Nejedlý tehdy reagoval na útoky fašistických kruhů proti Bergovu Vojckovi, jejž Nejedlý spolu se svým přítelem Ostrčilem naopak velmi hájil, a při Švandovi se jim posmíval za to, jak manifestovali úroveň svého ,,vlastenectví“, když jako nová ,,národní opera“ byl po útocích na opravdu moderního Vojcka oslavován Švanda. ,,Ve středu“ – píše Nejedlý – ,,mělo Národní divadlo divnou premiéru. Dávala se od Jaromíra Weinbergra ,národní‘ opera ,Švanda dudák‘. Vlastně to ani není od Weinbergra. Hudba tohoto díla je pouhý galimatiáš citátů a názvuků z děl všemožných skladatelů a národních písníček. Od Weinbergra samotného není tu nic než systém, podle něhož dal všechnu tu cizí hudbu dohromady. To také na tom snad bylo jedině zábavné, jak a pro co si kterého skladatele klasifikoval. Nejvíce ovšem užívá Smetany: kde se zpívá velebně, tam se zpívá jako v ,Libuši‘, a kde má být srdečná veselost, tam to je zase z ,Prodané nevěsty‘. Dvořák zase zní všude tam, kde to má jít od podlahy, zato čert zpívá docela po janáčkovsku. Fibicha a Foerstra skladatel do této své hudební revue nevzal, protože ti asi nejsou dost národní. Zato ,cit‘ se tu důsledně vyjadřuje hudbou Pucciniho, patrně proto, že to je ,všelidské‘, takže to chytí u srdce každého, i toho nejtvrdšího. Jako nejvyšší triumf však autor vždy vyhazuje národní písničku. To musíte slyšet p. Schütze, když se tak dojemně postaví a začne neméně dojemně zpívat ,Dorotko Švandova‘, abyste pochopili, jaká je to zde extra krása. A což když nakonec všecky dramatis personae se postaví do řady a místo národní hymny či vlastně jako národní hymnu spustí velebnou píseň ,Na tom našem dvoře, všecko to krákoře …‘ To je přímo úchvatné! Ale to prosím, aby mi bylo rozuměno, nedělá si snad autor z národnosti v umění psinu, nýbrž myslí to, neb aspoň tak nám to předkládá, vážně! – Bylo by jistě zbytečné o takovém ,díle‘ ztrácet dále vůbec slov. Jen o dvou věcech chci se přece ještě aspoň zmínit. Především o tom, kam se dostalo to naše kdysi velké národní umění, mohou-li dnes vznikat věci, jako je ,Švanda dudák‘. Ukázal jsem na to již při ,Dědovu odkazu‘, ale to je ovšem ještě veledílo. Tam demoralisace dnešní národní společnosti zachvátila jen dramatickou fakturu díla, zde však u Weinbergra prolezla i celý hudební výraz, takže tam není poctivého hudebního taktu. To jsou konce, vzpomeneme-li, že tu na počátku stojí Smetana, přímo příšerné a naše národní společnost si dává jen výmluvné vysvědčení, jaká je, může-li z ní vyjít takovýhle ,národní‘ produkt. A druhá má poznámka platí obecenstvu. Na premiéru se totiž dostavilo naše ,národní‘ obecenstvo, s fašisty v čele, se zjevným úmyslem již napřed dáti najevo, že takhle si představují ,národní‘ umění. To bylo patrno hned z potlesku po ouvertuře. Popud k tomu pak asi vyšel z divadla samého, odkud asi bylo dáno na veřejnost, že je to safra ,národní‘ muzika, neboť jinak, z dřívějších děl p. Weinbergra, nikdo nic takového nemohl tušit. Ale zde obecenstvo vědělo zjevně už napřed, že se mu to má líbit, stejně jako tenkrát při ,Vojckovi‘ vědělo napřed, že se mu to nemá líbit. A tak byl to velmi slavný večer, o němž ,národní‘ naše obecenstvo okázale dělalo ovace ,národnímu‘, ,vlasteneckému‘ atd. autoru (tak i dnes, ovšem Morávkovým slepicím!; M. B.), který to tak faňácky, docela v duchu našeho fašismu, dal dohromady, i všem, kteří se o tento vlastenecký večer zasloužili. Ano prosím, i velká část orchestru aplaudovala, což se tak hned u nás ještě nestalo (vy bláhový, to jste nedožil jinačích časů, kdy ,,lajkovat“ vše, co se má, zvláště vlastní produkce na Facebooku, je non plus ultra správný imidže!; M. B.). A tak to byl večer i v hledišti docela důstojný naší dnešní národní společnosti a ovšem i našeho fašismu, jehož hloupost však, zdá se, stíhají sami bozi. Neboť není to trest přímo od boha, vyberou-li si naši fašisté k takové umělecké demonstraci zrovna kýč, nad nějž horší nemá jistě celá naše operní literatura? A není to trest přímo od boha, že toto jedinečné ,národní‘ a ,vlastenecké‘ dílo jim, našim antisemitským fašistům, složil – žid? A tak nebyla o tomto večeru veliká psina jen na jevišti, byla i v hledišti. Naši fašisté jsou na to ovšem zvyklí. Jim ze všeho, co dělají, vyleze vždy nějaká psina. A tak tomu tedy bylo i při premiéře ,Švandy dudáka‘. Aby z toho však měli přece jen nějaký užitek, měl bych pro ně jednu radu. Fašisté nemohou si stále ještě pro sebe nalézt pořádnou hymnu. Hle, zde p. Weinberger jim ji našel v písni, jíž vrcholí jeho dílo (!): ,Na tom našem dvoře, všecko to krákoře …' Ve středu aspoň byli naši fašisté velebností této písně přímo uchváceni. Nuže, nač hledat jinou, když lepší a případnější sotva by bylo možno získat. A fašisté by v tom šli dokonce po stopách tradice, neboť jako kdysi národní hymna byla vzata ze hry Tylovy, tak by i nyní hymna největších znesvěcovatelů slova ,národní‘ byla vzata z největší blasfemie na čisté a velké dílo Tylovo.“

Co k tomu dodat? To, že my dnes prožíváme ,,upgrade“ tohoto kýčařství přímo nevýslovný: Nejedlý se ještě zlobil na chabé dílo Weinbergerovo, jakým velikánem však byl on a jakou úroveň ještě museli mít ti, kteří tleskali jemu, navíc v prvotřídním pěveckém provedení, ve srovnání s Morávkovou produkcí, jíž tleskají maloměšťáci dnes? To, co je na nové pražské inscenaci Švandy dudáka nejhorší, není zdaleka chabost tohoto díla, naopak orchestrem a dirigentem Zbyňkem Müllerem velmi kvalitně nastudovaná hudební stránka zůstává tím pozitivním. To nejstrašlivější je, že režie se chopil – dílo přímo chňapnul – zrovna Vladimír Morávek, a téměř jako kdyby se snažil překonat všechen vnějškový balast a kýč, který navršil ve svých předchozích operních inscenacích, nejhůře v Děsivé flétně, za jejíhož uhýkaného ,,uvaděče“ na scéně nás polévá trapné horko ještě při vzdálených vzpomínkách. Morávek jako kdyby se snažil jen postavit na piedestal a stokrát podtrhnout všechno to, co je na Weinbergerově díle tím nejhorším, jeho vnějškovost a kýčařství, bezpočtukrát to zabalil, pocukroval a posypal všemi dalšími sladidly, ověsil všemi dostupnými cinkrlátky, navoněl všemi možnými lacinými voňavkami, jimi rozhýkal co nejpočetnější stádo co nejstupidnějších telat, ať už jakékoli evoluční genealogie, a to vše nahňahňal na dříve prvořadou scénu Národního divadla, aby byla co největší prča! A když má být velká prča – což v umění přece má být, zvláště v umění ,,pro celou rodinu“, no ne? –, pak tam toho podle uvažování lidí jako pan Morávek musí být především co nejvíc, všechno se to musí hemžit, poskakovat a co nejvíc pištět, pitvořit se a – krákorat. Vždyť Weinbergerovo dílo vrcholí manifestací krákorání kuřete, ba i toho kohouta (!) – tak šup, pan Morávek vám ukáže, jak se dělá gesamtkunstwerk v éře digitálních médií a televizní zábavy! Lidové je v něm totéž co stupidní, umělecké totéž co zábavné a zábavné opět totéž co stupidní, takže jedno kolo, jeden režisér, jeden krák. A těm ,,celým rodinám“, které přišly, předem zrovna jako za Nejedlého vysoce vkusnými poutači Národního divadla připravovány na to, že to bude zaručeně to nejzábavnější, nejrodinnější a nejnárodnější, a zároveň nejnongratovštější, se to fakt líbilo! A víte proč? No, ony se totiž tuze rády dívají na telku, chodí rády do biografu, resp. si to stahují z internetu, tuze rády u toho chroupají popcorn a pijí coca colu a vůbec všechno, co z české půdy vzchází a se ve rty Čechů sází, a ten Švanda – mamí, to bylo jako Princezna ze mlejna, že? Ne, Honzíku, to si pleteš, to byl ten Silvestr na Nově, nepamatuješ? Táta na to: jo, to je pravda, jak tam pištěl ten čert, ale pak si přiskřípl rozkrok a ukázalo se, že to je politická satira! To bylo dost dobrý, i Pepa říkal. Druhý den: Tak jak bylo v Opeře? Babi, to ti bylo bájo! Měli tam slepice, kohouty, jelena, čerty, chrousty, prostě všeho spousty! A co ti kohouti dělali? Babi, oni chodili a kdákali! A ten největší kohout přišel úplně k nám i o přestávce a udělal: kykyryký! A co vy na to? Smáli jsme se! Tak to stálo za to, ne? To víš, že jo, sice 4 x 1 000 korun, ale jednou za rok je přece třeba zajít na Kulturu, ať děcka vědí, co je vopera!

To, co je na celé věci nejvíc pobuřující, není ani tak banalita a drzost orgií režiséristického egoismu a nevkusu, který svými stupidními postavičkami a jejich hýkáním zaplavil doslova celé divadlo (postavy – podle vnějších znaků lidé, občané a umělci! – převlečené za slepice a jinou zvěř chodí po chodbách a foyer a kdákají, taktéž z divadla, po divadle chodí a zpívá ,,vopravdický“ dudák, představení narušuje jakýsi pitvořící se hýkal, a to nejen před začátkem jednotlivých částí – kromě jiného opět nepřípadně rozdělených, aby se večer táhnul ještě víc –, nýbrž i uprostřed plynutí Weinbergerova a Karešova díla /zkuste analogicky dopsat banální věty do Hugovy básnické skladby nebo přimalovat banální obrázky do Michelangelovy fresky!/); nejvíc pobuřující a frustrující právě z hlediska kondice české národní společnosti a její kulturní soudnosti je to, že všechen ten nekonečný uhýkaný kýč se od většiny obecenstva (vícero posledních soudných lidí přece odešlo) setkává s frenetickým potleskem, a to o to víc, oč větší banalita je právě prezentována. Nejedlý odsuzoval Weinbergerovu operu (kterou slyšel s dramatickými velikány jako Václav Novák a Theodor Schütz v hlavních rolích) jako trudný výraz ,,demoralizace dnešní národní společnosti“ – co by asi řekl na Morávkovy slepice? Když člověk prochází oněmi chodbami Národního divadla, míjí busty opravdových mistrů českého dramatického umění, a jsou jich desítky: básníci, herci, pěvci i dirigenti, Jaroslav Vrchlický, Marie Hübnerová, Beno Blachut, Josef Lev a další. Měli jsme toto – dnes máme slepice Vl. Morávka, opice Al. Nellis, obscénnosti B. Horákové Joly; máme Buriana, Hansena a jeho tým, doplňovaný věru sólistickými velikány s univerzálním repertoárovým využitím. Pokud Weinbergerův Švanda dudák je karikaturou národní opery a české národní kultury vůbec, blasfemií na tylovský odkaz, pak Morávkova inscenace je karikaturou této karikatury, je přímo manifestací čirého nevkusu a neúcty vůči národní tradici, Národnímu divadlu i nárokům skutečného umění z ,,ducha“ pouhé banality. O to v Hansenově Opeře, která uvedeným způsobem sabotuje velký český repertoár, jde, vzbudit dojem, že toto je odkaz českého obrození, lidového muzikantství, tylovského češství? Takto chce Národní divadlo prezentovat ,,operní zábavu pro celou rodinu“? Kde to skončí? Čemu se lidé nejvíc smáli, čemu nejvíc tleskali? Slepicím a jejich kdákání, největší potlesk měl uhýkaný hňup, který z režisérské zvůle narušoval plynutí Weinbergerova díla svými hloupými průpovídkami. To samé bylo v Prodané nevěstě Alice Nellis: lidé opět nejvíce tleskali opicím. Co bude příště? Příště budou po Národním divadle funět hroši a koně, a publikum bude křičet radostí, když utrousí na scénu hromadu? A čím větší, tím lépe? Co si lidé z takové produkce zapamatují? Nic jiného než to kdákání. Slyšeli jste (ano, je to hudební dílo) Švandu dudáka? To je to s těmi slepicemi? Jo, to byla prča! Komu chcete namluvit, že něco takového má lidi přivádět k operní kultuře? Nenamluvíte to nikomu, a to už proto, že nejen o kultuře sami nic netušíte! Jak dlouho ještě budete přihlížet vyhlazování českého a zvláště smetanovského repertoáru, nehraní opravdových géniů jako Smetana či Fibich, a zároveň uvádění režisérských orgií s podřadnými díly jako z cyklu ,,non grata“? Páni umělci, budete se nadále usmívat a pokládat za umělce, když v Národním divadle budete zakopávat o slepičince? Až tam přijdu se psem a o přestávce začnu hrát na dudy, budete se také smát, že je to legrace, jsme přece lidoví? Dámy a pánové – umělci Národního divadla, členové orchestru, sboru a sólistického ansámblu, páni dirigenti a korepetitoři, to se ani trochu nestydíte?

Jara Cimrman - Vy jste tupá,odporná,deprimovaná hovada .... - YouTube

Martin Bojda

5. 12. 2022

Dodatek: Specifická logika Internetu, odkazujícího člověka při hledání od jednoho k druhému na základě vnější shody (ostatně zcela identicky s Morávkem!), přivedla Libuši při masochistické rešerši toho, co o této produkci napsaly kapačíty tuzemní operní poblicistiky, mezi prvními googlovými výsledky k recenzím, které Čechové napsali na – strakonické pivo Dudák Švanda! Libuška objevila web Pivní recenze (Recenze Dudák Švanda | PivníRecenze.cz (pivnirecenze.cz)), a víte, co je na tom nejúžasnější? Že místní recenze (i s pravopisnými chybami) hodnotí pivo ,,Dudák Švanda“ prakticky k nerozeznání od téměř stejnojmenné produkce operní, také k nerozeznání od stylu, jímž píše ona naše poblicistika. Pomněte: píše se zde o pivu, anebo o tom, co jsme viděli v Hansenově kurníku? –

,,Po mírném ohřátí piva ve vůni i v chuti vystupuje ta cizí zeleninová chuť. Více je to znát v chuti. Značným způsobem to snižuje pitelnost. Ve složení mj. chmelové produkty. Docela podprůměr. Jasná cizí chuť a i kdyby tam nebyla tak je to takové nudné, nevyvážené a mdlé."

,,Začátek piva je vodový a prázdný. Po malé chvilce se pomalu objevuje sladová chuť, která je vzápětí doprovázena slabou zeleninovou chutí. Tělo piva je kratší a zakulacené. Na konci doušku se objevuje mírná chmelová hořkost. Doznívání je středně dlouhé a je sladové a chmelové hořké. Chmelově hořká chuť spolu s tou mdlou sladkou, sladovou chutí je v ústech cítit středně dlouhou dobu po napití. Plnost průměrná. Říz průměrný. Pitelnost nic moc."