,,Pane poslanče Hummeře, vy jste tady dnes ponejprv, ale řeknu vám, a pamatujte si to pro vždy:

Vy jste i s majonésou nestravitelný.“

Karel Kramář ve vídeňském parlamentu

,,Der Mann ist für mich ein tägliches Klistier, so herrlich befördert seine Gesellschaft die Verdauung. Sie wissen, dass ich kein Riese bin; aber hier hat die Natur zeigen wollen, dass sie ungleich kleinere Werke hervorbringen kann, als mich.“

Johann Karl Wezel

Starosta Kolář, který po svržení Koněva i pro odhalení Marie Terezie neváhal využít nouzový stav (proč?), důvod pomníku císařovně ,,vysvětlil“ tím, že ,,Marie Terezie je jediná žena, která kdy usedla na český trůn, a proto si takový monument zaslouží“. Ještě jednou: Marie Terezie si pomník (a sice téměř 6 metrů vysoký a za několik milionů) zaslouží proto, že usedla na český trůn a byla žena! O tom, že zpozdilci, kteří tuto ,,megastavbu“ podporovali a při aktuálním ,,slavnostním odhalení“ v rouškách vítali, ani ,,nepípli“ (dále s Pastorkyňou mluveno) o vandalském poškození sochy Jana Nerudy nebo o poškozování (nejen) české kultury, jak o něm píšeme na příkladech divadelního režisérismu či dramaturgického, uměleckého a společenského úpadku Národního divadla, jistě není třeba se šířit. Samozřejmě jsme na té akci nebyli, nemáme taky po ruce příslušná mávátka, jimiž jsou bezpochyby vybaveni nostalgici po ,,zlatých časech“ rakouské monarchie, kterou napříč zeměmi lidé typu Nerudy, kteří na rozdíl od nich toužili po svobodě a osvětě, nazývali ,,evropskou Čínou“. Dnes je vše rozmělněno do pouhých mediálních obrazů a zbanalizováno a zkarikováno tak, že se o tom prakticky nedá rozumně mluvit. Společnost, která ,,modernizuje“ výuku a vlastní vědomí tak, že učí prostřednictvím komiksových a seriálových obrázků a Jana Husa ,,vysvětluje“ jako hořící postavičku (o které je ,,zajímavé“ něco vědět /že hořela a asi to bolelo/), která za velké peníze dělá vysoce hodnotné ,,signálfesty“ typu švandovní podívané na hořící Národní divadlo, je odsouzena dožít opravdu jen v masce a s chemicky upravenými potravinami z řetězců jednoho oligarchy, ,,zdravotními pomůckami“ z řetězců (dcery) jiného a připojena na sítě, na nichž jim alternativu nabízejí představitelé stávající ,,opozice“ a ,,nezávislé žurnalistiky“.        

Vždyť on měl tak krásné licousy a vypadal tak důstojně! A celé to Rakousko, jak se tam tančily ty valčíky a jedl Sacher a jezdily koněspřežky – tam byl ještě pořádek, vědí? Jistě, ne všecko bylo úplně dokonalé, ale vždyť vono to byli stejnak hlavně ti Češi, kdo pořád dělal rozbroje, kdo pořád mařil státnické úsilí císaře pána, kdo pořád kveruloval, až nakonec tím svým nacionalismem to ubohé Rakousko rozložil! Rakousko bylo vtaženo do války, tak jako mu jich bylo předtím vnuceno už tolik, ty malé balkánské národy je tak ohrožovaly, tak moc drzých povstání se pořád rojilo a bodalo a štípalo, nutilo císaře pána k obraně a druhdy i volání internacionální pomoci z Ruska, až ten projekt, největší, co jich Evropa spatřila, který byl přece předzvěstí, a ovšem nedosažitelným vzorem Evropské unie, zničilo! Teď to máte: máte Českou republiku, a vidíte, jak se pořád jen hádáte! To za císaře pána nebylo! A za Paní taky ne!

               Marii Terezii lid ještě předtím, než mu bylo znovu přikázáno sedět doma a konzumovat, nově poznal v záslužném a historicky neobyčejně věrném koprodukčním miniseriálu, pravém pendantu Formanova mozartovského živočichopisu. Byla tam vážně rozkošná, kyprých tvarů, státnické odhodlanosti a rozvahy, a přece mateřské laskavosti – hlavně ale jako žena, jako matka a manželka! Pokud jste to ještě neviděli, tak za týden, až budeme moci vycházet jen na záchod a právě k Paní na Prašný most (Cesta světla, potomci Amosovi!), tam pilte! A pokuste se těm vládcům konečně trochu otevřít, popřát taky jim trochu sluchu: ani oni to neměli snadné, i oni byli pouze lidé, a hlavně: mysleli to s námi, s vámi, tj. s Rakouskem, dobře! Ale stačí, že pochopili ti zodpovědní, jako pan starosta Kolář a jeho předchůdci, a že dovedli vtělit to, co dělá opravdového státníka a Čecha, který není čecháček, do podoby jasného politického, a dokonce uměleckého činu: historickému právu bylo konečně učiněno zadost a ta vaše nacionalistická zapšklost a nevděčnost konečně potrestány! Votivum Teresianum vztyčeno, světlo z hlubin paměti a panovnickýmu domu věrného srdce znovu vykřesáno, i klaňte se, zúrodňujte zem tu a množte se k slávě jeho! Park kultury a oddechu Julia Fučíka je passé, nyní máme Park Marie Terezie, dominovaný pořádnou Bílou paní, a tam se to teprve dáchne! Tu ji máme, tu ji máme, radovali se Kecal a Krušinovic. Punktum – satis – písek na to! Provozní řád je hobitsky prostý, jen aktualizovaný nejnovější módou: Vstup povolen pouze za účelem oslavy, a ovšem v roušce.    

Co s tím počít? Že vy jste, Čechové, zase lajdačili a ten skvostný stavební materiál (,,umělý kámen“ zove mana ta) rozkradli? Nu což, rakouský vládce, moudrý a mocný vládce. Poradí si bez rukou, ví, že na jejich práci má Čechy, a nepotřebuje ani úst či oka – stačí, že má boka! A jakého! Abyste rozuměli: on dobře ví, že v Čechii přece je alespoň pár dobrých, císařskýmu domu skutečně oddaných duší, které vidí, co má Vídeň vidět, slyší, co má slyšet – a ne snad, že to v přesném znění k panovnickému krbu donesou, ony se o to státní blaho postarají samy! Ony vědí, čeho je třeba, císařskou rodinu ctí, a skutek je řečí jejich. Tam jsme se po více než sto letech od doby, co jste Říši rozbili, dostali! Nepotřebujeme udavače, zrádce ani provokatéry, nic není třeba donášet, stačí konat, a Dobro si svou cestu vždycky najde. Příslib i výraz v tomto smyslu dokonalého porozumění je tady: Marie Terezie sice je docela bez orgánů, jen dozadu a do šíře ,,dme se jako páv“, zase s konšelem Malinou z Tajemství rceno, ale zato je potřebně vysoká a vůbec mohutná. Žádnému Čechovi tady tak veliký pomník nepostavili jako rakouské absolutní panovnici sto let po pádu její dynastie. Určitě ne Masarykovi, a stavět snad v Praze vůbec nějaký pomník Sladkovskému, Tyršovi, Fibichovi, anebo dokonce Komenskému? (Srov. zde a buď uznalý: https://www.denik.cz/z_domova/babis-nabidl-rimu-sochu-komenskeho-ta-ale-patri-statu-20180830.html)

               Buďte tak hodní a nechte si ty nacionalistické uzurpace! Poučte se o nich raději například v nově právě vydaném zrcadle, které vám nemilosrdně nastavila trojice autorů pod jménem Podiven (Otáhal, Pithart, Příhoda): Češi v dějinách nové doby (Machart 2020)! Na obálce je ta intence zopakována naprosto jasně – a to pochopení, že Češi takovou knihu potřebují znovu vydat a číst, bylo i načasováno opět přesně. Aby si uvědomili, co všechno zlého už způsobili, a nechali třeba zrovinka v tom Národním divadle působit i jiné přístupy, třeba německé a norské! Toho českého repertoáru už bylo víc než dost, a přiznejme si, že to většinou hrajeme jen z nacionálních důvodů! ,,Podiven“ se ústy Petra Pitharta chlubí: ,,Cílem autorů nebylo sepsání odborné historické práce“, nýbrž kniha je spíše ,,netypickým esejem s řadou znepokojivých tázání“! Ano, a my jsme všichni tak hloupí, že potřebujeme, aby se nás pan Pithart znepokojivě tázal, a to opakovaně. Skutečná intence nového vydání se stane jasná poslední větou anotace: ,,Současný čtenář má možnost ve vztahu probouzející se české politické reprezentace k rakouskému mocnářství odhalit také řadu paralel s dnešním vztahem české společnosti k evropskému projektu a k naší roli v něm.“ Protože rakouské mocnářství bylo zhruba tak něco jako současná Evropská unie, Pejzlarko, vědí? A česká politická reprezentace se ve vztahu k Rakousku ,,probouzela“ taky tak pozdě a problematicky jen proto, že byla prostě lenošivá, do ničeho se jí nechtělo a tuze ráda pospávala, jakkoli ji z Vídně prosili, aby se angažovala! Není ta anotace přímo pravdozvěstná, ano, znepokojivá? A tak vám nastavujeme ,,nesmlouvavě přísné zrcadlo“, abyste se zamyslili nad tím, jak a proč jste to kazili jak rakouskému, tak celoevropskému mocnářství a jejich ušlechtilým pánům, chaso! Věru, existují lidé, včetně těch, kteří na jednu stranu nechtějí psát odbornou práci, na druhou stranu vydávají ,,nezvykle objemné dílo (…) přinášející detailní pohled“, kdož naléhavě potřebují nastavit ,,nesmlouvavě přísné zrcadlo“ – už proto, že dolar se vskutku stal alfou a omegou života a hodně lidí to pociťuje. (https://www.kosmas.cz/knihy/279932/cesi-v-dejinach-nove-doby-1848-1939/)   

               Tak, jak Paní vztyčili, to dokonale vystihuje i její naznačenou vnitřní bytnost: ona to všechno uvidí, i když si budete myslet, že ne, a na své věrné se usměje, i když vy, blouznivci, její rety nyní nevidíte. Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, zahnal Harry. Nyní je tady Ta, již nesmíme či neumíme poznat. Autor postupoval přesně podle hesla okřídleného současného umění klást znepokojivé otázky. Toto heslo si dávno dokonale osvojili nejpokrokovější kulturní pracovníci, divadelní a operní režiséři, a po avantgardě Davida Černého přichází tento přelom i do architektury Prahy 6. Praga, finalmente mia!, volá Scarpia současného umění. Pražská Maria je Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, dokonce ve tváři podobná – ale tak, že je to očím běžného českého mudly neviditelné! Jen zasvěceným – pravému vládci věrným je dopřáno vstoupit na světlinu (Lichtung) a zakusit (Ereignis), co znamená ALETHEIA. Na to tady máme specialisty, kteří už vykročili ze svého ,,babylonského zajetí“ vnucené apolitičnosti, když jim Mistrovy ,,Černé sešity“ dopřály politický coming out: Ernst Bloch říkal, že ,,vlajka rozumu je rudá“, ale to byl, jak víme, marxista. Dnes si s takovými umíme konečně poradit a jasně pojmenovat, co jsou naše hodnoty (naposledy to takto uměla ,,svobodná média“ ve třicátých letech, a to už je dlouho). My dnes víme, že pravda je vpravo a že se udává, že ,,metafyzika je metapolitika“ (Meister von Todtnauberg). Dlouho jsme ale nemohli najít toho pravého Vůdce a toho pravého Básníka, který by tu událost odkrývání a udávání Pravdy (která už sama bude i její ,,metapolitikou“) provedl. Nyní ho máme – a to dokonce v tom původním tvaru, v němž Pravda (im ursprünglichen Sinne des ursprünglichen Nichtens des Nichts) byla, než – na začátku historie (nikoli počátku dějin, v původním slova smyslu) – došlo k všemu tomu zmatení, k rozvoji řecké, židovské, křesťanské a vůbec vší v nepůvodním smyslu západní filosofie, která přivodila to absolutní zapomenutí na bytí a invazivní působení ,,počtářské“ mentality a ,,humanity“. Nyní se opravdu vracíme do světliny prapůvodní nerozlišenosti, v níž nic jako subjekt a objekt, obsah a forma, duch a tělo, konečné a nekonečné, proti sobě nestálo, nýbrž vše bylo Jedním. Und dies Eine kommt in dem Dichten des Dichters wieder zu sich selbst und sein Er-eignis ist das Eins-Wagnis, das das Gedicht selbst sei. Dies Eine eräugnet sich mythisch, als Sache des Dichtens, und sein Wort ist das Wort seines Seins. Dies Wort ist Theresia – und dies Ist von Theresia-Sein und Sein der Theresia ist die ursprüngliche Einheit des The-seins. Das Sein ist The. Ursprünglich in der Sprache der Bauer als Sprache der Stifter des Seins: Thee. Die Wahrheit des Wesens ist Thee. Jednota vtělená na Prašném mostě do Nerozlišenosti Terezie, která znamená zároveň věrnost a blízkost počátkům (An-fänge), ji nenechává být pouhou lítící, jak si to projikovali odcizení počtáři staré metafyziky. Jako Votivice Voldemortice je to Býtice. Zdá se nejasná, nediferencovaná, nečitelná, ale to jen pro ty, kteří jsou navzdory současnému uskutečnění původního bytí k smrti dosud v zajetí staré metafyziky a nechápou, že bytnost pravdy je pravda bytnosti a že tato pravda (a její básník) je Jedno. Zapomenutcům Bytí a Rakouska je to skryté, ale tvůj hlas má známou tvář, habsburský dome!

,,Má-li nula získat na hodnotě, musí se postavit doprava.“

Georg Christoph Lichtenberg

Martin Bojda

23. 10. 2020

PS: Die erste Seins-/Theebegegnung und Opferung auf der Lichtung des ereigneten Maria-Theresia-Platzes (Seinstempel habsburgischer Konfession) wird am Ursprungstag des Heiligen Seins um 17:00 Uhr anfangen. Die Teilnehmer werden weiterhin um Maskierung ihrer Verborgenheit vor Seiner Entborgenheit gebeten. Das Dichten wird sich deutsch ereignen. Das Nichten des Nichts, das sich als solches nicht erkennt, wird zur Vernichtung gelichtet.   

***

A teď vážněji, ve světle, resp. temnotě toho, co se děje nejen u nás, nýbrž například, co se stalo ve Francii a o čem česká média pro jistotu téměř nereferují, totiž ve styku s podstatou problému, ba vůbec tím, co se opravdu stalo (nábožensky motivovaná vražda učitele); o ,,vyžívání se“ toho, co se dnes označuje za levici, v hájení práv na bezpočet pohlaví nebo ,,genderově neutrální“ formuláře na univerzitě nemluvě: není už toho rozmývání identit a ohlupování namísto řešení reálných problémů a opravdové kultury tak akorát dost? Neznáme žádnou vyspělou zemi (nadto dnes, kdy se pomníky dávných vládců, neřkuli absolutistů, spíše bourají), kde by se v posledních letech postavil pomník absolutistického panovníka cizí mocnosti, která jeho vlastní národ až do svého konce jak jen možno politicky marginalizovala, nadto pomník tak obří a umělecky trapný, jako je výtvor sochaře Jana Kováříka a architekta Jana Proksy. Pomník měří pět a půl metru, váží sedm tun a Praha 6 za něj podle sdělení České televize ,,autorovi zaplatila zhruba 3,6 milionů korun“! I to si necháte líbit, vážení spoluobčané? A k čemu vám pak ta povinná školní docházka byla? Stačí se přečíst tuto referenci veřejnoprávní České televize s názvem ,,Marie Terezie, nezlob se“ (!), a člověk má o věcech jasno: https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3210468-marie-terezie-nezlob-se-v-praze-odhalili-prvni-tuzemskou-sochu-jedine-panovnice-na. Češi se rakouské vládkyni musí omluvit, zřejmě za všechno špatné, co jí a Rakousku udělali, resp. za to, že dosud tak přehlíželi to dobré, co ona udělala pro ně! 

Samozřejmě, že Marie Terezie patří v řadě českých a habsburských panovníků k těm ,,lepším“ a že udělala i něco dobrého – jako by to však byl na desítky let absolutní vlády nějaký jedinečný přídavek, nikoli státnická povinnost legitimizující pevně drženou absolutní moc, a jako kdyby bylo třeba se za to po 250 letech předhánět v devótních úsluhách, a to dokonce mimo Rakousko, když se zároveň nechává hnít nejen památka, nýbrž i současná realita české kultury a politiky! Ba Češi se mají omlouvat, prosí, aby se Matka Vladařka nezlobila! Otázka, kterou je třeba si klást, zní ve skutečnosti tak, kdo a proč dnes chce cizí absolutní panovnici za veliké peníze, za eklatantního úpadku domácí kultury i politiky a na umělecky bezduché úrovni uctívat, a to dokonce kromě obřího pomníku celým ,,parkem“ a úmyslně v panoramatu Pražského hradu. Progresívní síly to opravdu nejsou. Je třeba se ptát, proč titíž lidé mlčí k úplně jiným věcem, kterým by se měli skutečně věnovat, a proč neiniciují v Praze pomník osobnostem, které by si to opravdu zasloužily, jejichž odkaz lze autenticky prožívat jako živý a v současné české realitě bezprostředně následovatelný, z civilních osobností české kultury, reprezentujících emancipační tah zdola, opravdové hodnoty, opravdovou politickou, sociální a kulturní práci, opravdovou humanitu a tvořivost. Holdování Habsburkům, navíc mimo Rakousko a po více než sto letech od chvíle, kdy konečně přišli o moc, kterou mnoho národů včetně toho (později) rakouského připravovali o práva a pokroky v západní Evropě již samozřejmé a o bezpočty životů ve zbytečných válkách, rodu, který se totální neschopností reagovat na civilizační vývoj, a dokonce na potřeby vlastního udržení v něm, přičiněním Františka Josefa sám odstavil a rozpoutal do té doby nejhorší krveprolití evropských dějin, první světovou válku, je projev ahistorického kýčařství a zpátečnické servility, která před reálnými problémy moderní doby hledá alternativu v domněle důstojných barokních copech a sebeinscenacích, jejichž realitou byla strašlivá zaostalost a nerovnost naprosté většiny všeho obyvatelstva, nadto národa, z nějž násilně udělali národ provinciální a kulturně, politicky i hospodářsky nesvéprávný. Je naprosto směšné, pokud by se někdo, kdo se k pomníku nebo ahistorickému rádobymoralizování ,,Podivena“ postaví kriticky, měl ocitnout v pozici jakéhosi nacionalisty, který vidí věci ,,černobíle“, nechce vidět na druhé straně ,,i pozitiva“ atd., a doufáme, že těchto banalit zůstane ušetřena aspoň Libuše (,,obdařená od bohův moudrostí, jež zmatky rovná“). Pohled na současné reakcionáře, jak se tulí ke kýčovitým idolům náboženské a politické reglementace feudální doby (předehrou byl mariánský sloup), a zároveň ze sebe dělají svědomí demokracie, duchovních hodnot a boje proti totalitě, je vážně trapný. Postavit na dané místo např. Komenského nebo některého z velkých českých skladatelů, malířů, spisovatelů či filosofů, anebo ovšem Libuši!, anebo některou opravdovou osobnost rakouských dějin spjatou s Čechami, jako W. A. Mozart nebo A. Stifter, je ani nenapadlo, oni si tam protlačili cizí absolutní panovnici – za to, že byla tak laskavá a nechala nás poddané, abychom se učili číst a psát. Na nejnižší úrovni jsme dokonce směli i česky, tak byla hodná! Teprve dnes jsme se dopracovali takové doby, kdy se proti něčemu takovému, jako je obří socha rakouského panovníka v Praze, a dokonce bez toho, že by to po Pražanech kdokoli z Vídně vyžadoval, ani neprotestuje, kdy lidé nejen nedovedou poznat, o signál jakých politických tendencí se jedná, nýbrž kdy je to ani vůbec nezajímá. Mají televizní a internetovou zábavu – a mobil na to, aby byl chytrý za ně. Teď už nesmějí ani svobodně vykonávat své povolání, ba ani se svobodně pohybovat – a konečně bude pořádek! Co by na takový (a tak odpudivý) obří pomník Habsburka v Praze řekli takoví již zmínění Masaryk, Sladkovský či Tyrš, zcela opomíjený Barák, který kvůli Habsburkovi tak trpěl, či příznačně povalený Neruda, raději ani nepomyslet. Kolik odvážných duchů bylo za Habsburků včetně za domněle osvícenského absolutismu šikanováno, kolik zmařených životů, nejen v Čechách, nýbrž i v takové Itálii! Kolik oni se snažili – abychom si tady dnes stavěli obří pomníky habsburských mocnářů! Vynášet soud o inteligenci a vkusu každého, kdo pomník tak či onak podpořil, nemá smysl. Tady se opravdu nedá myslet na nic jiného než na trpké verše Čechových Písní otroka (které se tehdy, v rozumnější době, dovedly dokonce stát největším českým básnickým bestsellerem):

,,Ze všech kleteb otročiny,

jíž nás stihl bůh,

nejtrapnější, nejhroznější

otrocký je duch.

Hleďme kolem na své řady,

co tu klamu, lsti a zrady,

co tu nízkosti se plazí,

co tu zášti srdce mrazí,

co tu zmijí

před cizím se podle svíjí,

svým pak vztekle syčí v sluch.“