,,Vždy ku předu! zní stále moje heslo

a neváhám, kde rozum s citem velí,

by před novotou zdárnou staré kleslo.

Leč tam, kde nové k boření jen čelí,

kde pro vrtochy jen či hrstku zlata

vnuk chladně kácí díla píle pracné,

jež předkům byla milena i svata,

kde s býlím škodným ničí květy vzácné

a z trosek svatyň bídné krámy staví:

tam, nevěřím, že sídlí pokrok pravý.“

 

Svatopluk Čech: Zpěvník Jana Buriana

 

 

V pátek 11. června 2021 si připomínáme přesně 140 let od slavnostního otevření Národního divadla a světové premiéry Smetanovy Libuše. Toto dílo, které pro autora těchto řádků představuje vrchol české umělecké kultury vůbec a jedno z největších děl operní literatury 19. století, čekalo devět let ,,v šuplíku“ právě na slavnostní otevření Národního divadla – takže je Bedřich Smetana, který mezitím ohluchl, sám nikdy neslyšel. Libuše není, psal Smetana dirigentu premiéry Adolfu Čechovi, ,,repertoirní denní zpěvohrou“ a klade vlastní interpretační požadavky. ,,Jsemť tvůrce tohoto genru v hudbě, zvláště české. Kvůli mizerným pár zlatým nenechám svoji práci, jedinou toho významu v naší literatuře, pohrabat ve společnosti vyhvízdaných písniček,“ napsal Smetana s pro sebe netypickou hrdostí. Doplňme, že Smetana si jako málokdo ,,užil“ omezeneckých útoků malých novinářských ,,opinionmakerů“ své doby, že v době, kdy psal svá díla a ztrácel sluch, na něj různí Pivodové pokřikovali, že ničí českou hudbu, je umělecky neplodný apod. Takovíto Pivodové se z Pražských kanalizací nadále vynořují, nejlepší jsou ti, kteří za normalizace šplhali po stranickém žebříku a psali o socialistickém realismu, a dnes křičí na ,,neomarxisty“ a bojují za ,,režijní divadlo“, jehož modernost a tvůrčí svoboda spočívá v tom, že režisér prostě inscenuje, co ho napadne, bez jakýchkoli formových, obsahových i hodnotových kritérií. Doplňte si. Tito Pivodové a jejich klony, tj. intelektuálně a morálně naprosto nekompetentní, o to však snaživější a bezzásadovější osoby, ovládají tak či onak většinu médií, která reklamují zaměření na divadlo a hudbu (operu). V Čechách prakticky neexistuje nic jako opravdu odborná a systematická operní, ba vůbec divadelní kritika, dnes se za ni dokonce vydávají produkty, které nelze rozeznat od PR samotných uměleckých institucí. Ať si opět každý doplní, jmenovat je v těchto případech už přímo škoda; upozorňujeme jen na ,,nové trendy“, které tato situace vytváří a v nichž se spolupráce ,,nezávislé žurnalistiky“, ba ,,kritiky“, se samotnými umělci projevuje i takovým způsobem, že někteří operní pěvci už téměř píšou recenze sami na sebe: dostávají od médií, která se tváří jako kritická a požívají bohaté erární podpory (dokonce instituce jako Ministerstvo kultury uvádějí jako své ,,partnery“!), prostor pro bezbřehou sebepropagaci, která svou sebeokouzleností a duchovní prázdnotou doslova odpuzuje. (Srov. bezpočtem selfies doprovázenou autoodysseu Kateřiny Kněžíkové: https://www.klasikaplus.cz/serial2/item/5092-kata-knezikova-v-glyndebourne-6-br-a-ted-vsichni-hop. Teď všichni hop! Ale pozor, ach, už se jí to krátí? Rozloučíme se? https://klasikaplus.cz/serial/item/5289-kata-knezikova-v-glyndebourne-9-br-uz-se-mi-to-krati Takovou propagaci snad neměli ani straničtí pohlaváři při cestách do Sovětského svazu? Přinejmenším si ji nepsali a nefotili sami! Manžel paní Kněžíkové Adam Plachetka zase před rokem či dvěma dějiny české kultury obohatil tím, že zpíval árie na střeše Lucerny lidem, kteří se v oblecích položili do vany!) Těmito děsivými platformami se samozřejmě tuze ráda zaštiťuje podobně nevkusná moc divadelních institucí: např. Burianovo Národní divadlo ve svém časopise nezapomnělo tradičně citovat, co o jeho novém Donu Giovannim zplodil šéf citovaného portálu Petr Veber, s tradičním kouzlem nechtěného, když konstatuje, že pro hostujícího norsko-švédského režiséra se jednalo teprve o třetí operní inscenaci... (Což pro pana Vebera není žádný nedostatek: ,,výsledek nepůsobí vůbec bezradně“, ujistí hned následující věta! Zlaté lidičky, zlaté lidičky, snad koupíte si také písničky?) Servery jako ten štědře podporovaný pana Vebera, které se tváří, že přinášejí ,,bohatství informací“ a ,,šíří dobrou náladu“, zásadním způsobem devalvují samotnou podstatu publicistiky, totiž jejího kriticko-reflexivního, diskursivního základu. V internetové době se za publicistiku může vydávat cokoli, stačí si před sebe postavit kameru a zvát si známé na neškodný ,,pokec“, a už máte ,,talk show“, ,,internetovou televizi“, ,,diskusní pořad“ apod. Nejlépe ještě hostům rozdávejte dárky. Každý přece má právo na názor, a to dnes znamená: cokoli plácnete, je názor a má stejnou hodnotu jako cokoli jiného. (,,Každý má právo na světový názor,“ říká Čapkova Ploštice. ,,Já například smrdím.“) Ale když řeknete něco nepohodlného, tak pozor, to už není názor, nýbrž fake news a konspirační teorie! A to si na vás samozvaní strážci těch správných názorů hned došlápnou. Mnohým politikům a umělcům se v tomto provozu samozřejmě nadmíru líbí, protože mohou být vidět, dostat se k publiku, a přitom nemuset chodit do platforem, které nebudou tak přívětivé, kde by mohli dostat dokonce kritickou otázku, kde by na jejich práci mohly být vznášeny nějaké kvalitativní nároky. Výsledek vidíme v politice i v umění více než dostatečně.

 

               K výsledkům této situace patří to, že v divadelním (operním) provozu dnes může projít i sebepodřadnější výkon bez povšimnutí, anebo dokonce s chválou. V tomto prostředí i nejkřiklavěji špatná inscenace nebo pěvecká kreace dostane nějakou pozitivní ,,kritiku“, buď proto, že recenzent výkon nedovede opravdu posoudit, anebo proto, že je s daným umělcem či domem svázaný a je pro něj nejpohodlnější se do ničeho nepouštět, brát tiskové vstupenky, chodit na rauty apod., patřit k tomu ,,klídečku“ (chlívečku), v němž všichni jsou přátelé, všichni jsou skvělí, roztomilí, ,,zlaté lidičky“, navzájem se chválí atd. Jestli se v tom, co dělají, jedná opravdu o umění a duchovní kulturu, jestli jejich výkony odpovídají nárokům rolí, v nichž stojí, tradicím institucí, v nichž se pohybují, výši platů, které dostávají, to může všechno zůstat stranou. S odpuštěním: včera se opět hrála v Národním divadle Rusalka. Pan Müller předvedl velice dobrý dirigát, pan Briscein byl vysoce přesvědčivý pěvecky i herecky podobně jako předtím v Prodané nevěstě, ale paní Poláčková a ještě více paní Hajnová – kdyby to bylo jednou či dvakrát, ale takto se tyto velké role v Národním divadle prezentují už po řadu let! Jak je vůbec možné takto nedostatečné výkony, hlasů takřka komorních a maličkých v rolích vyžadujících vokální a výrazovou suverenitu, po léta prezentovat a chválit? Paní Hajnovou přezpívala i paní Jalovcová jako Kuchtík! O absurditě režisérského spojení postav Ježibaby a Cizí kněžny nemluvě. Zkuste si zajít poslouchat duet takové Rusalky a Ježibaby na galerii! Ideální dárek, máte-li mezi přáteli hluchoněmé… Pokud jde o Toscu, dobrá zpráva: panu Sulženkovi nos i po pandemii slouží výborně!) Ne, tyto nedostatky nijak nesouvisejí s covidem, což nyní nadlouho bude univerzální výmluva pro cokoli, tak jako s ním nesouvisí celková umělecká, společenská a dramaturgická úroveň Národního divadla za ředitelování Jana Buriana. Jan Burian v předmluvě ke svému divadelnímu časopisu zdůraznil, že ,,Národní divadlo nehrálo řadu měsíců, ale po celou dobu se připravovalo a těšilo na vaši návštěvu. Nepřestali jsme pracovat, zkoušet a chystat nové tituly, udržovali jsme se ve formě, komunikovali jsme s vámi prostřednictvím tištěných i elektronických médií.“ (To zejména paní Kněžíková.)

 

               Jaká je oproti těmto frázím pravda? To, co Národní divadlo nabídlo v programu na červen, ale dokonce i na září 2021, je přímo urážlivá ostuda a výraz strašlivého úpadku, v němž se tato instituce dnes nachází. V historické budově Národního divadla se za celý červen i září 2021 hrají 2 (DVA) operní tituly, a to ty nejznámější z českého repertoáru, Prodaná nevěsta a Rusalka, první šestkrát a druhá čtyřikrát za celkem 60 dní! Ve Státní opeře se zase oba měsíce obehrává pouze Tosca a La traviata, v září se k nim přidá nová inscenace Rigoletta, jeden z nejhorších pražských režijních paskvilů posledních let. I malá regionální divadla dokázala vzápětí po uvolnění covidových opatření uvést premiéry, v opeře např. Liberec Donizettiho Dceru pluku! Zatímco jiné evropské, ale i české operní domy ,,popadly“ konečně otevřenou možnost, nasázely ještě na červen premiéry a ty z velké části vyprodaly (srov. kromě Vídně zejména předzvěst wagnerovského festivalu chystaného na rok 2022 v Lipsku: ještě v červnu několik premiér a kompletně vyprodaných!), Národní divadlo nabídlo navzdory licoměrným frázím Jana Buriana pár ubohých drobtů ze svého už tak historicky bezpříkladně redukovaného repertoáru. I malá divadla zrovna tak skýtala během doby, kdy byla zavřená, záznamy inscenací nebo premiéry nových kusů on-line. Burianovo Národní divadlo za celou dobu dovedlo uvést jen dvě operní premiéry, paskvilního Rigoletta a Dona Giovanniho, a ani jedinou ze svých starších inscenací nedovedlo dát k dispozici na web, ačkoli si po léta nahrává všechny premiéry. Ze všeho nejurážlivější však je, že Burianovo Národní divadlo poté, co naprosto ,,promlčelo“ 150. výročí položení svých základních kamenů a premiéry Smetanova Dalibora v roce 2018 (1868), stejně hanebně ignoruje 140. výročí svého otevření a premiéry Libuše (1881), ačkoli se v obou případech jedná o milníky moderních českých kulturních dějin a nejvýznamnější data právě Národního divadla. Neznáme v Evropě divadlo, dokonce takové velikosti a tradice, jako je pražské Národní divadlo, které by dovedlo takovýmto způsobem ignorovat i velká kulatá výročí svého vlastního vzniku a největší díla svého někdejšího repertoáru. Národní divadlo ani ke 140. výročí svého otevření a premiéry Libuše nebylo schopno uvést ani tu Libuši, ačkoli ji má dokonce na repertoáru. Nebude ji hrát ani na sv. Václava 28. září, jak tomu bývalo. Národní divadlo v den 140. výročí svého otevření a premiéry Libuše, 11. 6. 2021, vůbec nehraje! Je to další historické dno umělecké neschopnosti a přímo výsměšného nezájmu současného vedení vůči tradici Národního divadla. Národní divadlo má, jak jsme napsali už mnohokrát, vůbec nejhorší vedení a nejubožejší uměleckou i společenskou úroveň v celých svých dějinách, jeho současný stav je dnem, které přímo křičí o truchlivém úpadku české kultury a společnosti naší doby.

 

               Zásadní podíl na této hanbě dlouhodobě nese hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink, který současně se svým pražským šéfovským angažmá – které nyní naštěstí končí – dělal šéfa Slovinského národního divadla v Lublani, premiéry v Brně a Bratislavě a ,,odskakoval“ ještě ke spoustě dalších věcí. Umělecká úroveň jeho souboru a repertoáru podle toho vypadala. Jaroslav Kyzlink jako šéfdirigent s vysokým platem dokonce ani z těch operních představení, jež se v červnu 2021 konají, nediriguje ani jediné! Premiéry, jež si jako šéfdirigent Národního divadla přidělil, byly konvenčními tituly zahraničního repertoáru, jaký v Národním divadle dříve dirigovali zpravidla pomocní dirigenti (Turandot, Carmen, Lazebník sevillský – to je šéfovský program, cítíte to?), a dokonce i to málo českých premiér či titulů přenechává jiným – dokonce novou Káťu Kabanovou přenechal mladému zahraničnímu dirigentovi! Že by 11. 6. nebo 28. 9. 2021 měl dirigovat Libuši, to ho podle všeho ani nenapadne, zato znovu posune dno, na němž se spolu s Janem Burianem, Hansenem a dalšími pohybuje, když bude řídit koncert, který Národní divadlo namísto opravdového repertoáru a umění ve své budově provede na výletní lodi na Vltavě! Burianovo Národní divadlo a zejména Kyzlinkova a Hansenova Opera vždy dovede svou uměleckou ubohost ještě ,,trumfnout“ a vyvolat svým nevkusem, nezadržitelně vykukujícím z každého koutu, kouzlo nechtěného: v době, kdy by mělo slavit 140. výročí svého otevření a premiéry Libuše a chystat se na 200. výročí Smetanova narození v roce 2024, výročí, pro něž by v minulosti, kdy se po sto let hrál běžně celý Smetana, bylo samozřejmým uctěním provedení cyklu všech Smetanových oper (Národní divadlo hraje po léta tři, nedávno jedinou), zaplavilo Prahu plakáty lákajícími na ,,mimořádnou operní akci na Vltavě“, na koncert na výletním parníku, a to s názvem NÁRODNÍ NA VODĚ! Dámy a pánové, to nevymyslíte! Navrhujeme podtitul: NÁRODNÍ NA VODĚ ANEB KYZLINKOVI BROJLEŘI. Ano, Národní je skutečně na vodě, celé je to na vodě, mnohem spíše však už – pod vodou! Národní divadlo se pod náporem hansenovského severního větru a Kyzlinkových brojlerů přímo potápí. Jeho nezájem a nezodpovědnost ve vztahu k vlastní tradici však přímo odzbrojuje tímto svým nevkusem, s nímž dovede sebe sama prodávat jako něco ,,na vodě“ a vysmívat se svým opravdovým kulturním závazkům dryáčnickou úrovní svých akcí a referováním o nich na veřejnosti.

 

               K tomu patří to, že Národní divadlo ve svém PR časopise dokonce vskutku reklamuje ,,Netradiční oslavy 140. výročí“. Tyto ,,oslavy“ spočívají v tom, že v den výročí se vůbec nehraje, nýbrž Národní divadlo slaví (citujeme divadelní časopis) ,,ojedinělým způsobem – díky pozvání paní Jaroslavy Trojanové spolu s žáky ZUŠ v Sedlčanech nad jejich projektem My za tebou přijedeme – ZUŠ sobě podle Kateřiny Šedé, který vznikl právě k 140. výročí otevření ND. Ideou projektu je vrátit divadlo k jeho základním kamenům, tedy na venkov. Proto se pracovníci ND s dětmi spojí prostřednictvím slovního pohlednicového fotbalu, v dílnách a ateliérech vznikne ptačí krmítko v podobě historické budovy, v krejčovských dílnách se sešívají kusy látkového šedého jeviště a z Prahy dorazí tým umělců a lektorek ND+, který se přidá ke skupinkám návštěvníků a projde s nimi všechna stanoviště spojená s Národním divadlem.“ Takže, milí pionýři, přineste si pastelky, vodovky, v případě špatného počasí pláštěnku a něco dobrého k snědku! Na parníku budou i párky a pivo, pro milovníky Maestra rozlívaný ryzlink do skleniček, které zbyly z hradní covidové piety. První sklínka zdarma, pokud správně zaintonujete árii Jirky z Čerta a Káči: Já ubohej Ovčáček, ztratil jsem tři ovce. Pane řediteli Buriane a ,,umělci a lektorky ND+“, to myslíte vážně? Co se k tomuto dá ještě dodat? Nejvýznamnější divadelní instituce v zemi, jejíž Opera disponuje čtyřmi scénami a řediteli, dvěma orchestry a sbory, a český repertoár je jedním z nejbohatších na celém světě, jako jediný vedle italského, německého, francouzského a ruského by si po celé sezóny vystačil jen s vlastními tituly, bude kulaté výročí svého otevření, které bylo vítězstvím snah celých generací 19. století, slavit na zahradě sedlčanské základní umělecké školy, a ještě to veřejně reklamuje jako ,,ojedinělé“ a pod reklamním tahákem ,,Národní na vodě“! Jan Burian a jeho ,,podředitelé“ se přitom nadále tváří jako odpovědní a superproduktivní Tvůrci, kteří věru nechápou, jak by někdo mohl proti jejich stylu protestovat. Jako Andrej Babiš říkal, že ,,chceme zase motýle“ a ,,ty včely mají rádi naši řepku, ať si kecají novináři, co chtějí“, jako kdyby zase Jan Burian, který Babiše a Viktora Orbána přivítal při znovuotevření Státní opery (na rozdíl od diváků, pro něž zůstalo divadlo ten den zavřené), se svými podřediteli říkal: my máme přece stovky brojlerů, a naši návštěvníci mají rádi tie brojlere, nechť si kecá Libuše, co chce. Takže není pravda, že nehrajeme! Hrajeme pořád, dokonce i na zahradě ZUŠky, a na parníku budou i koblihe! Podívejte se, dámy a pánové, dále do divadelního bulletinu na s. 34 na fotky z nové inscenace podle Dostojevského Idiota! Vidíte tu růžovoučkou barvičku, celou tu stylizaci, a ty Mistry Tragédy, o nichž už předem víme, jak zazáří? To přímo dýchá Dostojevským, cítíme to taky? Jo, a aby bylo jasno, že ,,Národní na vodě“ se přece podílí nejen na Tvorbě, nýbrž i na Svobodě, můžete si o stránku dál přečíst, jak ,,podporují svobodné Bělorusko“. A to se musí nechat! Tak jako Dominik Feri podporuje ,,tradiční hodnoty“, ,,naši prozápadní orientaci“ a ,,odkaz Václava Havla“ a i při svých donjuaneriích přece imponoval plackami s ,,pankáčem Karlem“ a ,,pravdou a láskou“, tak Brojleři ND+ podporují svobodné Bělorusko, Tibet etc., co jen chcete, hlavně, aby to pěkně vypadalo a nestálo žádnou reálnou námahu. Je to, asi jako když na nedávném nejmenovaném koncertu paní uvaděčka zase jednou dělala PR, dokonce jako kdyby přímo četla to, co jí zpěváci sami napsali, a říkala, že ,,se věnují hlavně koncertní činnosti“ (což je kulantní název pro to, když je zpěvák bez angažmá). Aby Národní divadlo své umělecké ambice stvrdilo, angažovalo do svého souboru typicky po hansenovsku Pavola Kubáně, po jeho arcislabém výkonu v Donu Giovannim jako jeho jediné pražské roli!, a dokonce Petra Nekorance. Čtenáři, kteří budou mít čas, můžou v mezičase přemýšlet, které role (kromě hraběte Almavivy v Lazebníkovi, kterou mu už přidělili) ze stávajícího repertoáru tak asi bude zpívat. Radama, Dalibora, Cavaradossiho, Prince, Ismaela, Alfreda, nebo třeba i Jeníka? (Srov. https://www.youtube.com/watch?v=CVvZOhlPpMw, https://www.youtube.com/watch?v=k5oUY4fPVI0&t=272s) Ze všeho nejabsurdnější však je, že bulletin Národního divadla pravděpodobně (spolu)připravuje taková dobrá či nezasvěcená duše, že dovedla na jednu z poslední stran po tom všem, co je v něm uvedeno dříve, umístit reklamu na naši poslední knihu Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš (Praha 2021), která je ,,Kampfschrift“ právě proti tomu všemu! Nu, je to maličká reklama – vedle ní zabírá celou stránku veliká reklama na Škodu auto. O stránku dál jsou ovšem uváděna výročí někdejších osobností Národního divadla – a tu bychom obzvlášť rádi čtenáře vyzvali, aby si jejich profily srovnali s profily šéfdirigentů Kyzlinka a Steffense o pár stránek předtím a mj. si položili otázku, koho jejich provoz může proti Bohumíru Víchovi, Ivu Žídkovi, Marii Glázrové či Vlastě Fabianové postavit. Nějaký nápad?  

 

               Pozor, Národní divadlo PLUS za covidu nezahálelo natolik, že obohatilo ,,medailony“ titulů, které hraje, tak duchaplnými anotacemi, že Prodanou nevěstu – na oficiálním webu této nejvýznamnější české divadelní instituce, v jejímž čele dříve stávali lidé jako Ostrčil či Talich! – reklamují slovy: ,,Typicky český humor, poťouchlá sebeironie, ale i pochopení, soucit, laskavost, zkrátka: radost ze života!“ K nesmírné pokleslosti společenské úrovně současného Národního divadla nepatří jen formát, v němž se odehrávají jeho akce a veřejné propagace, od koncertu na výletní lodi přes ubohé reklamy a rozhovory s ,,tvůrci“ až po ,,ojedinělou slavnost“ na zahradě maloměstské ZUŠky, nýbrž i to, že Národní divadlo jako kdyby se přímo chtělo zbavit zrovna svých nejvěrnějších, ,,nejautentičtějších“, anebo zase sociálně nejpotřebnějších návštěvníků, totiž milovníků divadla/opery, kteří nechodí jako snobové na rádoby gala-představení do lóží, nýbrž na běžné reprízy na galerii, často, ovšem jen na nejlevnější místa (už proto, jak chodí často). Specificky se to týká důchodců a studentů, o něž by se (každé) divadlo mělo starat speciálně a v civilizovaném světě tak zpravidla nějakým způsobem činí. Burianovo Národní divadlo se při redukci počtu míst v sále vůbec nedokázalo postarat o méně majetné, často však právě ty nejvěrnější návštěvníky: prostě zavřelo druhou galerii a prodává jen lístky k sezení, přičemž do Státní opery stojí nejlevnější lístky na pár špatných míst stranou 590 Kč, i místa v úplně posledních řadách 750 či 790 Kč! Nejlevnější místa na první galerii v Národním divadle stojí 450 Kč! Pánové z vedení divadla si to patrně neuvědomují, ale toto je genuinní projev toho nejhoršího buranství, společenské necitlivosti a zejména neúcty vůči často těm nejvěrnějším návštěvníkům divadla. (Sami vidíme valnou část repríz a dobře víme, kteří lidé a na jaká místa chodívají, tak jako známe další věci z provozu, o nichž se píše výše, a nikdo nám nemusí nic vykládat!)

 

               Domníváme se, že těch skutečnosti, usvědčujících současné vedení Národního divadla z naprosté nehodnosti vykonávat své funkce, už bylo dost. Nejde jen o ty, jež jsme shromáždili zde za pár posledních dnů, nýbrž i o to, co jsme psali v předchozích článcích minulý i předminulý rok. V Národním divadle existují kolektivní tělesa Opery, orchestry a sbory, které mají jedinečnou výhodu a sílu v tom, že když se semknou a postaví na odpor, vedení se bez nich nehne. Odpor, který se zvedl při nástupu Hansena, bohužel opadl, o neschopnosti organizovat se v případě sólistů je škoda mluvit. S plynoucím časem však přece musí nejen diváci, nýbrž zejména všichni umělci vidět, na jak strašlivě sestupné tendenci se celé umělecké směřování Národního divadla nalézá, jak naprosto neplní své základní umělecké a společenské závazky, jak doslova zesměšňuje svou vlastní tradici a úlohu dryáčnickými inscenacemi, akcemi typu parník a ZUŠ Sedlčany a způsobem prezentace, jak křiklavě paskvilní inscenace produkuje, jak ubohou má uměleckou úroveň a jak drasticky redukovaný počet premiér a titulů, jež běžně hraje. Umělci musí přece vidět, že prakticky nemají co hrát, diváci na co chodit, že Národní divadlo křiklavě ignoruje valnou většinu českého repertoáru, jehož pěstování je jeho prvořadým úkolem, že v něm neexistuje nic jako opravdová dramaturgie a že má historicky bezkonkurenčně nejužší repertoár v celých svých dějinách. Nikdy v dějinách se v Národním divadle nehrálo tak málo titulů jako za vedení Jana Buriana, dva operní tituly za dva měsíce v červnu a září 2021 je pouze špičkou ledovce. Dámy a pánové z Opery, to chcete hrát až do smrti pořád dokola jen Rusalku, Prodanou nevěstu, Carmen, La traviatu a Dona Giovanniho? Necítíte zoufalou konvenčnost a bezkoncepčnost celého tohoto provozu, nulovou uměleckou přidanou hodnotu, neuráží vás hrát k takovým inscenacím, jako je nový Rigoletto nebo Don Giovanni? Nevadí vám, když doprovázíte zpěváky, které není přes orchestr téměř slyšet? Nevadí vám křiklavá nehospodárnost ,,léčby Hansenem“, miliony utracené zcela zbytečně na pofiderní zahraniční hosty bez historie, kteří si do Prahy odskakují jako do přestupní stanice? Nevadí vám, že česká operní a divadelní tradice jde za této situace úplně do ztracena, že jména jako Škroup, Fibich, Bendl, Blodek, Foerster, Kovařovic, Ostrčil, Novák a další už nikdo pomalu ani nezná? Když jdete po chodbách Národního divadla a míjíte busty umělců jako Beno Blachut, Eduard Haken, Marta Krásová, Vilém Zítek, máte pocit, že to, co se v divadle děje dnes, stojí v jakési kontinuitě s touto tradicí, dá se s ní jakkoli srovnávat, je prostě jen jiné, ale v zásadě srovnatelné? Zdá se vám normální, že Národní divadlo ani v den 150. výročí položení svých základních kamenů a premiéry Dalibora a 140. výročí svého otevření a premiéry Libuše vůbec nehrálo, natož tyto tituly? Co se ještě musí stát, abyste se začali proti tomuto vedení bouřit?  

 

Libušina výzva: Vyzýváme umělce z Národního divadla a české občany (když už nic jiného: daňové poplatníky) vůbec, aby se konečně postavili proti tomu, co s nejvýznamnější divadelní scénou této země dělá její vedení v čele s Janem Burianem. Odvolejte nejhorší vedení Národního divadla v jeho dějinách!

 

 

Martin Bojda

 

10. 6. 2021, v předvečer 140. výročí slavnostního otevření Národního divadla a premiéry Smetanovy Libuše