První svazek rozměrné trilogie, která v předvečer druhé světové války (1937–1939) přinesla syntetizující pohled na vývoj moderní německé literatury a filozofie z hlediska proměn eschatologického myšlení. První díl se soustředí na epochu osvícenství a romantismu a jako jejich hlavní rys vykládá posuny křesťanské eschatologie směrem k „prométheovskému principu“, k imanentizujícímu a subjektivizujícímu pojetí vztahu mezi lidským duchem, přírodou, dějinami a božstvím. Spis má navzdory tematické šíři (od Lessinga či Herdera přes romantiky a idealisty až po Wagnera a Nietzscheho) sevřenou interpretační povahu a představuje vyrovnání s moderním německým myšlením, jak se rozvíjelo ne v teologických spisech, nýbrž v poezii a filozofii.

Metakritika ke Kritice čistého rozumu je jeden z posledních, největších, a zároveň nejméně známých Herderových filozofických spisů. Představuje nejen nejostřejší a nejširší dobovou reakci na hlavní dílo Immanuela Kanta, který byl nejprve Herderovým učitelem, nýbrž i jednu z nejzralejších sebereflexí Herderovy vlastní filozofie a filozofie německého osvícenství vůbec. V polemice s Kantem hájí některá základní paradigmata leibnizovského racionalismu a jejich konformitu se zjeveným náboženstvím. V kritické a idealistické filozofii konce 18. století naopak vidí jeho systematickou destrukci a proti jejímu apriorismu, formalismu a transcendentalismu koncipuje vlastní plnohodnotnou alternativu novověké filozofie, založenou na kvalitativním a vývojovém pojetí daností lidského myšlení i bytí.

Monumentální biografie rakouského politika a diplomata a s ním celé epochy evropských dějin mezi Francouzskou revolucí a revolucí roku 1848 poprvé vyšla v roce 2016, potřetí 2022, roku 2019 anglicky. Jejím předstupněm byla útlejší kniha Metternich. Státník mezi restaurací a modernou roku 2010. Podtituly obou knih naznačují, jak autor osobnost jednoho z nejvýznamnějších hybatelů politických dějin porevoluční Evropy znázorňuje: na základě podrobného studia jeho rodinného archivu a osobní pozůstalosti zbavuje pohled na Metternicha zažitých stereotypů a ukazuje jej v mnohovrstevnatosti osobních i mezinárodně-politických souvislostí. Zdůrazňuje různost rolí, které hrál, a to, že jeho počínání bylo vedeno strategickým myšlením, nikoli pouhým oportunismem.