Dnes, 17. prosince 2020, si připomínáme – totiž ti, kteří vidí dál než za okraj své roušky (masky) a kteří jsou něčím i nezávisle na funkcích, které zaujímají – 250. výročí křtu jednoho z největších tvůrců evropské umělecké kultury moderní doby Ludwiga van Beethovena (1770-1827). Beethoven byl představitelem opravdového umění, umění, které není pouhým estétským gestem, nýbrž integrálně lidsky platným, a tak eticky opravdovým postojem, v němž se spojuje duch s charakterem a dovednost formy s podstatností obsahů. Beethoven zosobňuje trpký, často – a zrovna u něj – dokonce tragický osud takovéhoto opravdového umění a lidství, jemuž je vším věrnost sobě samému a kýženým hodnotám, které není přizpůsobivé, malicherné a šosácké, a které tak je vším jiným než tím, co konvenuje mocipánům, měšťákům a kariérním konjunkturalistům. Ti měli v jeho době nad duchy navrch podobně jako dnes a i tehdy se úplně stejně jako dnes ve svém egoismu a zbabělém oportunismu oháněli ,,zachováním pořádku“ a každý poukaz na neřády, potřebu jejich nápravy a skutečného nasazení označovali za ,,nebezpečné“, ,,z jiného světa“, ,,nepoužitelné“ apod. Dnes se ne o mnoho jinak oproti době Beethovenově každé kritice říká ,,levičácká“ a ,,extrémní“, nově ještě ,,neomarxistická“. Jakákoli sociální kritika = bolševismus. A nejen každá kritika – stačí i tichý nesouhlas s tím, co farizejové současné moci, světské i duchovní, uchvátí do svého monopolu a vytyčí tak, jak oni to chtějí, a kdo není s námi, je proti nám: od mariánského sloupu až po koronateror. Takových zbabělců, kteří kolem problémů i třeba kolem vás samých, jakkoli vás znají, raději projdou předstírajíce, že nevidí, než aby se vystavili byť jen tomu pohledu, ba museli něco opravdu říci, neřkuli vymyslet, Libuše zná víc než dost, nejvíce z akademického prostředí. Nejtrapněji působí, když zároveň berou – na úkor lepších – velké peníze na ,,péči o duši“, ,,tvář druhého“, ,,filosofii komunikace“ či ,,kategorický imperativ“. Ještě jiní pak při milionových příjmech a ostudných uměleckých znalostech i mohutnostech s podporou veřejnoprávních médií sami sebe světu prezentují jako ,,enfant terrible“ a jejich zaměstnavatelé či píáristé jako důstojné akademiky, intendanty či publicisty. Na rozdíl od takovýchto potentátů, neřkuli od ,,občanů“, kteří ani nehlesnou, když se už poněkolikáté ,,boj s koronavirem“ slavnostně zahajuje zavíráním zoologických a botanických zahrad, i těch nejmenších muzeí či galerií, a v masce jezdí i ve vlastním autě, jsouce na ni totiž zvyklí, žijíce v ní ano léta, je Libuše velmi zaneprázdněná, například zrovna jako Beethoven hledáním obživy, které je a bude ještě těžší než předtím, než se, ibsenovsky řečeno, ,,opory společnosti“ zarouškovaly a ,,divoké kachně“ nejen ponechali její osud, nýbrž začali jí ještě říkat nosorožec a svou ,,ochranu“ druhých prostřednictvím ubližování jim vymáhat policejními represemi a protiústavními zákony. Nosorožci se právě maskují, tzn. i od nich toho o Beethovenovi můžete leccos slyšet, ale jakou to má relevanci, ví každý čtenář Libuše dobře z jejích starších článků, např. o loňských paskvilních inscenacích Halky a Rusalky v ,,Kulturstadt Wien“, která se na ,,Beethoven-Jahr 2020“ právě chystala, také tím, že naproti beethovenovským plakátům na hlavní chrám Rakouska, Svatoštěpánský dóm, vyvěsila gigantické plakáty na Coca Colu. Podobně jako v případě korony samozřejmě platí, že komu se to (anebo zavření botanických zahrad či miniaturních muzeí, šťastných, když přijde jeden člověk za den) nelíbí, je – jak se vyjadřují ,,nezávislá“ média – ,,Verschwörungstheoretiker“, ,,Corona-Leugner“, ,,Linksextremist“ a ,,selbsternannter Querdenker“, prostě nepřítel společnosti, a tato společnost si s ním – pokud její policie nadále nebude ,,verängstigt“, jak si stěžoval Tagesspiegel – už poradí. Každá kritika je pro měšťáky, pro něž je jejich současné pohodlí a systém, který jim je umožňuje, tímtéž co ,,západní hodnoty“ a ,,demokracie“, ,,radikálně levicová“, dokonce samotní někteří katolíci se bojí – doslova jako čert kříže – odvahy papeže Františka, který na rozdíl od nich takový není a zdůrazňuje, že ,,Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivou osobu, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi“, a že ,,autentická víra, která není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa“. (Srov. náš výtah z jeho Exhortace za mravní obrodu a sociální spravedlnost.) To ovšem znamená nějakou námahu, a snazší je přece být ,,korektní“ a ,,moderní“ od stolu a ,,humanizovat“ například texty k divadelním inscenacím, byť jsou sebeperverznější, nekonečnými ,,Leserinnen und Leser“, ,,Besucherinnen und Besucher“ (Opferinnen und Opfer), ,,ihre/seine“ etc. Pak si ještě můžete rozmyslet, že máte pohlaví, jaké ještě nikdy nikdo neměl, resp. nepřiznal, a pokud vás nezahrnou do korektnosti ,,Leserinnen und Leser, resp. allerley Lesende, Leserschaft“, ubijí vás jako ,,xenofoby“, ,,homofoby“, ba nyní se objevilo paslovo přímo pravdozvěstné: ,,transfoby“. Má svoboda je tvrdit a dělat úplně cokoli, a zkuste mi vzít právo – to učinit pro vás všechny závazným! Ve sféře umění je tato ,,svoboda“ dávno neomezenou vladařkou a nakolik se jí stává i ve společnosti jako takové, mravně, nám dostatečně odhalila korona. Svět/přirozenost bez vlastností, resp. libovolně určitelných vlastností, je nezbytným prostředím pro naopak velmi konkrétní potřeby sebereprodukce stávající moci, od té nejvyšší až po poslední konformní funkcionáře. Společnost je založena na neupřímnosti, prolhanosti, a rozmývání identit, matení jazyka a pojmové a hodnotové konfuze nejsou náhodným jevem, nýbrž předpokladem postupující dehumanizace, desocializace světa, z níž o to snadněji opět může nabízet východisko extrémní pravice.       

 

               Libuše podobně jako v případě nedávného výročí Jana Amose Komenského přináší alespoň výtah citátů z nádherné knihy Romaina Rollanda Život Beethovenův (1903) a kromě dalších velkých Rollandových beethovenian, vědeckých (Velká tvůrčí období) i beletristických (Jan Kryštof), odkazuje k beethovenovským a rollandovským reflexím v publikacích:  Bojda, Martin, ,,Utrpením k radosti“. Umění jako fenomenologie humanity. (Romainu Rollandovi k 150. narozeninám) In: Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum VI. Ed. Ladislav Benyovszky. Praha: Togga, 2016, s. 268-294; týž. Goethova fenomenologie. Praha: Togga, 2020, kpt. Goethe jako intendant, Goethe a hudba, s. 645-676; Beethoven, Ludwig van. Listy o umění, lásce a přátelství. Praha: Panton, 1972. 

 

 

Romain Rolland: Život Beethovenův. Přel. Pavel Eisner. Praha: SNKLHU,* 1956.

 

(* Pro enfants terribles současnýho artu: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.)

 

 

,,Vzduch kolem nás je těžký. Stará Evropa malátní v tíživém a zkaženém ovzduší. Hmotařství bez velikosti doléhá na myšlenku; brzdí činnost vlád i jedinců. Svět umírá zadušením v svém opatrnickém a ničemném sobectví. Svět se zalyká. – Otevřme okna! Nechť k nám proudí svobodný vzduch! Dýchejme dech heroů.

 

Život je krušný. Je to denní boj pro ty, kdo nechtějí přistoupit na duševní prostřednost, boj zpravidla truchlivý, bez velikosti, bez štěstí, boj bojovaný v samotě a mlčení. Utiskováni chudobou, týravými domácími starostmi, úmorným a bláhovým usilováním, jež zbytečně pohlcuje síly, bez naděje, bez jediného zákmitu radosti jsou většinou jedni odloučeni od druhých, nemají ani útěchu, že mohou podat ruku bratřím v neštěstí, bratřím, kteří je neznají a kteří jsou jim neznámi. Mohou spoléhat jen na sebe; a jsou chvíle, kdy se i nejsilnější hroutí pod tíhou bolesti. Volají si pomoc, přítele.

 

Abych jim přispěl na pomoc, shromažďuji kolem nich (svými knihami, M. B.) přátele rekovné, veliké duše, jež trpěly pro dobrou. Tyto Životy slavných mužů se neobracejí na pýchu ctižádostivců; jsou věnovány lidem nešťastným.  A kdo by v hloubi duše nebyl člověkem nešťastným? Těm, kdo trpí, podejme balzám posvátného utrpení! Nejsme v boji sami. Božská světla protýkají noc světa. (…)

 

Nepřikládám jméno reků těm, kdo zvítězili myšlenkou nebo silou. Přikládám jméno reků těm, kdo byli velicí srdcem. Jak to řekl jeden z největších mezi nimi, on, jehož život zde vypravuji: ,Neznám jiných předností člověka kromě těch, jež jsou důvodem, že jej počítáme mezi lepší lidi.‘ Kde není veliký charakter, není velkého muže, není ani velkého umělce, ani velkého muže činu; jsou pak jen duté modly pro ničemný dav: čas je zničí všechny pospolu. Málo nám znamená úspěch. Jde o to, abychom byli velcí, ne abychom se zdáli velicí. (…)

 

Nechť proto nenaříkají přespříliš, kdo jsou nešťastni! – nejlepší z lidí jsou s nimi. Živme se jejich statečností; a poklesáme-li už, položme na okamžik hlavu na jejich kolena. Utěší nás. Proud čisté síly a všemohoucí laskavosti se řine z těch posvátných duší. Aniž je třeba, abychom se ptali jejich děl a slyšeli jejich hlas, vyčteme z jejich očí, z dějů jejich života, že nikdy není život větší, plodnější – a šťastnější než v utrpení. V čele této rekovné legie přisuzuji přední místo Beethovenovi, vtělené síle a čistotě. Přál si ve svých navštíveních, aby jeho příklad byl oporou pro ostatní trpící duše a ,aby se nešťastník utěšil, že potkává nešťastníka jako on, jenž přes všechny překážky přírody učinil všechno, seč byl, aby byl přijat mezi důstojné umělce a lidi‘. Dospěv po letech zápolení a nadlidského usilování tak daleko, že přemohl svou bolest a dovršil svůj úkol, který podle jeho slov záležel v tom, aby nebohému lidstvu vnukl odvahu, odpověděl tento vítězný Prometheus příteli, který se dovolával Pánaboha: ,Člověče, pomoz si sám!‘   

 

Prodchněme se jeho hrdým slovem. Oživme jeho příkladem víru v život a v člověka!

 

(…)

 

Drahý Beethoven! Dosti je těch, kdo velebili jeho velikost uměleckou. On je však víc než první ze všech hudebníků. Je nejrekovnější silou novodobého umění. Je to největší a nejlepší přítel všech, kdo trpí a kdo zápasí. Když jsme zkormouceni bídou světa, zavítá k nám on, jako zavítal a usedl k pianu v bytě truchlící matky a bez slova, zpěvem svého odevzdaného stesku, utěšil plačící duši mateřskou. A když nás jme únava z věčného marného boje s prostředností hříchů i ctností, je nevýslovným blahem hroužit se v ten oceán vůle a víry. Statečnost, štěstí zápasu, opojnost vědomí, jež v sobě cítí Boha, vyzařuje z něho a přenáší se do nás. Je tomu nejinak, než jako by svým ustavičným obcováním s přírodou byl do sebe nasál síly z prahlubin. Grillparzer, do jehož obdivu se mísil jakýsi strach z něho, praví o něm: ,Dospěl až k strašlivé mezi, kde umění přechází v nezvládnutou vůli svářících se živlů přírodních.‘ Shodně napsal Schumann o symfonii c moll: ,Kdykoli ji slyšíme ve veřejné síni anebo ve vlastním nitru, působí beze změny svou mocí na všechna životní údobí, stejně jako mnohé velké zjevy v přírodě, jež nám, nechť se opakují sebečastěji, vždy zas vnukají strach a obdiv.‘ A jeho důvěrník Schindler: ,Zmocnil se ducha přírody.‘ Je to pravda: Beethoven je přírodní síla; a zápolení této živelné síly s veškerou ostatní přírodou je podívaná, jež má do sebe velikost homérskou.

 

Celý jeho život se podobá bouřlivému dni. (…) Jak se sklání večer, shluká se bouře. A hle, těžké mraky vzduté bleskovými klíny, černé půlnoční tmou, těhotné bouřemi – začátek Deváté. – Najednou, uprostřed orkánu, tmy se protrhnou, čísi mohutná vůle rozerve mračna a vrátí dni jeho jas.

 

Jaké vítězství rovná se tomuto vítězství, která Bonapartova bitva, které slunce slavkovské dosáhne k slávě tohoto nadlidského úsilí, tohoto nejzářivějšího vítězství, jehož kdy dobyl Duch: ubožák, chudák, churavec, samotář, ztělesněná bolest, tvor, kterému svět odpírá radost, stvoří sám Radost a dá ji světu. Vyková ji ze své bídy, jak to řekl hrdým slovem, kterým shrnuje svůj život a jež je heslem každé rekovné duše:

 

Utrpením k radosti.

 

(Durch Leiden Freude.)

 

 

Martin Bojda

 

17. 12. 2020