Demokracie se neobejde bez metafyziky, ne bez kapitalismu
„Saruman believes that it is only great power that can hold evil in check. But that is not what I have found. I have found it is the small things, everyday deeds of ordinary folk that keeps the darkness at bay. Simple acts of kindness and love.“
Gandalf
Libuše se zpravidla věnuje estetické kritice, kritice současného deformování zejména hudebně-divadelních děl, ovšem ne z primárně hudebně- či divadelně-teoretické kompetence a ambice, nýbrž z hlediska interpretace panujících trendů jako ukazatelů – s Karlem Jaspersem řečeno – ,,duchovní situace doby“. O nic jiného než o zvětšovací sklo panujícího hodnotového zmatení se také v operním režisérismu a rozkladu slohového, historického a také sociálního vědomí s ním spojeného nejedná. Kdyby toho nebylo, Libuše vůbec nepíše. Jako to nejvíc pobuřující jsme už jen v posledních recenzích jako vídeňských inscenací Rusalky či Halky, dvou německých Daliborů apod., neukazovali nekompetentnost a neodpovědnost egoistických režisérů, divadelních manažerů, konformních pouze kariérně orientovaných pěvců a kritiků, nýbrž neschopnost mas návštěvníků současných divadelních inscenací rozeznat, co je dobré, a co špatné, co je slušné, a co sprosté, co je krásné, a co hnusné. Režiséristická destrukce samotné transcendující kulturní podstaty divadla a jeho purifikující společenské funkce je ruku v ruce s orientací divadelních byznysmenů a jejich ,,kritiků“ na pouhý vlastní prospěch a úspěch umožňována tím, že společnost (publikum) se stala stádem konzumentů. Konzument neklade kvalitativní otázky a nároky, anebo je klade jen tak, ,,aby řeč nestála“, aniž by vyvozoval jakékoli radikální, tj. ke kořeni jdoucí, tj. vlastní iniciativu za změnu žádající důsledky. Konzument konzumuje, a když mu něco ,,nechutná“, tak si koupí něco jiného nebo nanejvýš zanadává neškodně, kdesi na Facebooku, kde je se svými rádoby ostrými odsudky všeho možného zadarmo hrdinou každý. To pobuřující například na rusalčí blasfemii v Divadle na Vídeňce nebo německých Nedaliborech nebyla ,,jen“ ochota nominálně elitních kulturních osobností a institucí se na nich podílet, ochota chovat se na jevišti vulgárně, obnažovat se, mlátit a dopouštět sebehorší hrubosti, nýbrž naprostá samozřejmost, s níž se tato hrubost stala normou a nikoho v hledišti už ani nevzruší. To, že Ježibaba sahá Rusalce do rozkroku a Princ na ni nahý hvízdá, se v divadle těžícím svou pověst ze světových premiér Fidelia či Kouzelné flétny stalo samozřejmostí. Nikoho neurazí nic a každý si dovolí vše, protože uměním je prý vše, co se za ně označí, tak jako pravdou je vše, co se za ni označí, a morálkou zrovna tak. To znamená, jak jsme již napsali: nic.
V tomto článku Libuše pokládá za nutné poukázat na bezprostředně společenské a politické důsledky tohoto indiferentismu, který exemplárně vidíme v současném divadle a umění, a na opravdové východisko, které se z něj nabízí, namísto výhodisek, jejichž ústrojným výrazem je zase zdánlivost současné operní kritiky, zejména v Čechách. Zdánlivost spočívá v tom, co jsme ukázali v posledním článku o mizérii Hansenovy Opery: v tom, že současná publicistika většinou vůbec neplní svou opravdu kriticky reflexívní a tvořivou úlohu, není přezkumem racionality toho kterého provozu, divadelního nebo politického, nýbrž pouhým ,,komentováním“ toho, jak se sám ukazuje, tzn. reprodukcí jeho sebeprezentace. Křiklavým příkladem toho je samotný název zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize ,,Události, komentáře“, jeho afirmativního, ,,post festum“ komentátorského přístupu k tomu, co se stalo, namísto celistvé reflexe způsobů dění, a extrémní nedostatek prostoru, který věnuje umělecké kultuře, typicky problematice Národního divadla. Případů nevkusu tohoto pořadu by se asi dalo vyjmenovat mnoho, nám, kteří z něj pouze tu a tam něco zahlédnou na internetu, v paměti namátkou zůstalo, když nově zvolenému řediteli Národního divadla po jeho jmenování dali prostor po všem ostatním zhruba na sedm minut před koncem (v případě prázdnoty jeho výpovědí to ovšem nebyla žádná škoda, míníme to principiálně) a totéž vysloveně urážlivě i opravdové osobnosti, když si ji tam náhodou pozvali, dětskému onkologu prof. Josefu Kouteckému: jako nejposlednější výplni zbývajícího času před jedenáctou, kdy už se doplkalo o všem ostatním.
Konzumistický indiferentismus, který umožňuje expanzi egoismu a komercialismu v (divadelním) umění, záměnu tvůrčího výkonu za pouhou sebeexhibici arbitrárních subjektivních nápadů bez jakéhokoli vztahu k formálním, intelektuálním a mravním licencím tvorby, vychází z nedostatku duchovního sebeuvědomění člověka. Komplementem krize divadla a umění je dnes krize demokracie, projevující se sílící odezvou populistických, ba fašizoidních hnutí a nedůvěrou k liberální demokracii, naopak falešným identitarismem. Tato krize demokracie je krizí filosofického myšlení, krizí chápání se člověka jako takového, totiž člověka, který na podstatu lidství zapomněl (myslet) proto, že na místo lidských vztahů a měřítek nastoupily vztahy a měřítka ekonomické. Problémem vyznačujícím současný stav není ten nebo onen populistický politik, nýbrž důvod toho, proč populisté mohou sklízet body, a tím je krize demokracie. To dobře chápou i ti kritikové její současné podoby, jejichž řešení jsou většinou líbivými holistickými nebo tradicionálními tezemi. Alternativy, které přinášejí například někteří pravicově konzervativní (někdy katoličtí) kritikové současné politiky, jsou většinou chybné, oprávněné je však přesvědčení, které specificky intenzifikuje nasazení a pocit oprávněnosti výhrad těchto kritiků, specificky těch nábožensky orientovaných: totiž jakési přesvědčení, že demokracie dnes často postrádá kvalitativní náplň, obsah, étos. I v ústech těch (osob či institucí), kteří se jí dovolávají, je často pouhým heslem, jemuž neodpovídá kultura jejich myšlení a jednání. Na té ovšem opravdovost demokracie spočívá. V pravicových kruzích se jedním z nejoblíbenějších, nejzneužívanějších, a zároveň nejprázdnějších, doslova prototypicky ideologických slov stal ,,neomarxismus“. Každý druhý pravicový politik a novinář tohoto nepojmu použije při každé druhé příležitosti, a sice jako nálepky ekvivalentní k heideggerovskému a nacistickému žargonu ,,Man“, kritiky neosobní nepřátelské síly domněle destruující ,,přirozenost“ člověka a běhu věcí. V části levicových kruhů zase vládne často neobyčejná míra konfuze v systematickém založení sociálně-emancipačního programu, neporozumění vztahu národních a nadnárodních institucí ve vztahu k demokracii či vymáhání sociální spravedlnosti, nedostatek náboženského a metafyzického myšlení, pozůstatky myšlenkových schémat z minulého století, a to včetně domněle nutného spojení socialistické politiky s materialistickým světonázorem. (O extrémní pojmové konfuzi v současné levici mluvil na konci svého života i jeden z mála opravdových českých levicových politiků a myslitelů Miloslav Ransdorf.)
Demokracii dnes chybí fundament, hodnotový základ. Demokracii nelze založit na demokracii, nýbrž je třeba ji vyvodit z určité filosofie člověka a teprve na základě věrohodného vyvození ji mohou občané její historické formace prožívat jako správnou, přiměřenou. Filosofii člověka zase nelze založit pouhým humanismem, nýbrž humanismus, má-li to slovo něco znamenat (ne pouhý biologismus či podobně), musí spočívat na určitém ,,univerzalismu", na určité – chestertonovsky řečeno – ,,teorii všeho", na určité metafyzice. To si právě uvědomují někteří současní konzervativci, problém spočívá v povaze založení a důsledků této metafyziky. Těm, kteří toto nezbytné univerzalistické založení provedou, často nezbude rozum pro to, aby z univerzality základu vyvodili pluralitu dějinného, právě jeho dějinnost. To, že demokracie se neobejde bez mravnosti, ta ovšem bez jisté soustavy hodnot, racionality a od ní odvozené etiky, a založení této soustavy vposled spočívá na náboženství, si v české tradici hluboce uvědomoval T. G. Masaryk a dal toto vědomí do vínku české státnosti. Proto se také snažil vtisknout náboženský základ (ve smyslu: apel, ne inherentní metahistorickou kvalitu!) českým dějinám: češství jako českobratrství, husovství, ,,boží bojovnictví", tj. bojovnictví za pravdu definovanou – jak to činí Karel Sabina ve finále Braniborů v Čechách – jako práva: ,,Ať žije pravda = ať žijí práva = ať žijí vlasti ochráncové" – a naopak. Pravda jen tam, kde se bojuje za práva, tak i ohrožené vlasti, ale lidská práva ne jako politický slogan zaštiťující invaze potřebné k udržování politicko-hospodářské převahy, nýbrž jako skutečně definovaná nedotknutelností jednotlivce. A tu je nutné založit nějak metafyzicky, ne pouhým postulátem nedotknutelnosti ve smyslu ,,krásné duše“, ,,charity“. Teprve toto metafyzické založení dojde ke spojení zdroje inteligibilního řádu bytí, nejvyššího rozumu, s tvůrčí milostí, a tak k etickému jádru a závazku racionality. To pochopili a snažili se ukazovat myslitelé německého osvícenského racionalismu, od Leibnize přes Lessinga po Herdera, jejichž dědici byli (a právě ve spojení náboženského základu, esteticko-tvůrčího kulturního zprostředkování a etické licence) čeští obrozenci od Palackého po Sladkovského.
Má-li demokracie být opravdu demokracií, musí být opravdu samosprávou dému, společenství lidí, kteří demokratický systém konstituují. To však předpokládá filosofii člověka, konfrontaci člověka s filosoficky ukotvenou a politicky aktivizující teorií toho, odkud a kam člověk a kolektiv tvořící daný demokratický systém jde. Demokracie je dnes z velké části vyprázdněná, a to proto, že její démos nesestává z lidí, kteří by si otázky po svém a kolektivním odkud a kam kladli, resp. byli ochotni z odpovědí vyvozovat důsledky pro svou praxi. To je spojeno se splynutím demokracie s kapitalismem, k němuž došlo zejména v zemích bývalého východního bloku. Podobně jako v západním Německu po druhé světové válce, jak to ostře demaskoval Karl Jaspers, překryla otázku hodnotového založení nové demokratické společnosti otázka založení kapitalistické společnosti a racionalita systému se začala čím dál víc ztotožňovat s jeho ekonomickou eficiencí. To se tváří v tvář devastačním účinkům moderní technické civilizace (nejen kapitalismu) vůči planetě ukazuje jako neudržitelné. Nejen demokracie, nýbrž ani moderní civilizace jako taková se svými technickými silami a jejich dopady nemůže přežít, pokud hlavní hodnotou a měřítkem racionality systému zůstane úspěch a zisk, hlavní dimenzí vztahu člověka k druhému a ke světu konkurence, výnos či zábava. To, že se struktura významových a funkčních vztahů demokracie a kapitalismu, demokratických hodnot a kapitalistických úspěchů, nekryje, ba právě v globální technické civilizaci stojí spíše proti sobě (v italské renesanci nebo anglickém osvícenském uvažování tomu mohlo být jinak), po náznacích papeže Benedikta XVI. naprosto otevřeně pojmenoval i papež František, ostatně opravdovější sociální demokrat než většina členů takto se nazývajících partají po světě. Konzumní indiferentismus a kapitalistický utilitarismus (jeho zdroj a rámec), který s agresemi západních velmocí nově ukazuje, čeho je po způsobu starého koloniálního banditismu (výraz Romaina Rollanda) v případě svých potřeb schopen, nemá žádnou ,,ústrojnou“ spojnici k demokracii, naopak její legitimitu v očích občanů, kteří ještě neztratili rozum a z domnělého vítězného tažení kromě toho konzumu zase tolik nemají, radikálně zpochybnil. Papež František si nesporně uvědomuje, že tržně-vykořisťovací, ziskový a konkurenční přístup k člověku a ke světu, jehož rubem je v jeho kultuře, ve vůči němu afirmativní ,,kultuře“, právě hodnotový indiferentismus, relativismus a hédonismus, jak je známe ze současného divadla, má destruktivní poměr k svébytné dignitě člověka a světa, jak jim náleží jako účelově stvořeným; to, že stojí v přímé opozici k základní ontologické fundaci i etické konsolaci lidství, jak je vystihují verše svatého Františka z Assisi: ,,Che non son più solo, / ma che son parte di una immensa vita“.* Člověk v tomto pravém smyslu není druhému a všemu živému konkurentem ani konzumentem v žádném smyslu, od hospodářství po umění, nýbrž citově účastným a kognitivně zavázaným sou-druhem, bratrem.
V boji proti různým politickým populistům a oligarchům, často oprávněném a reálně-politicky potřebném, ale zase heslovitém a účelovém, zaniká závažnost a šíře problémů současné demokracie a celé civilizace: to, že ,,liberální demokracie“ současného globálního kapitalismu skutečně nemusí být demokracií v kvalitativním slova smyslu lidství člověka, jak jím demokracii podmiňovali a vyplňovali demokraté jako Masaryk nebo Chesterton. Hluboké vědomí v tomto smyslu, jakkoli se politicky (šťastně) nerealizovalo, vyznačovalo mimořádně kultivovaně myslícího a píšícího českého katolického filosofa meziválečné doby Rudolfa Inu Malého. Demokracie si možná žádá veřejného pranýřování a zbavení se některých oligarchů a populistů, ale ono samo ji nespasí, zvlášť, když alternativní politické síly nejen během dlouhých let své předchozí vlády dostatečně ukázaly, že jsou téměř ještě prázdnější. To, čeho je všem politickým protestům, neřkuli hnutím, třeba, je obsah, politický program jako něco víc než management aktuálních zájmů, jako skutečný způsob realizace lidských potřeb ve strukturách moderního státu, resp. otevřeného mezinárodního společenství. Také Václav Havel ,,zabodoval“ hlavně tím, že proklamovanou demokracii spojil s určitým obsahem, jakkoli i on mohl být nebo se tou či onou vinou a formou stal plakátovým: s pravdou a láskou. Totiž pravdou jako láskou, právě na způsob oné sabinovské rovnice pravda = práva = ochrana vlasti/lidství člověka. Více toho žádat nelze, záleží, jak se tento obsah pochopí, na čem založí a jakými způsoby bude uplatňovat. Vyprázdnění i zde přišlo od toho, že nešlo o opravdu fundované hodnoty, nýbrž hesla či cíle, jichž se ani politické elity nedovedly držet. A totiž proto, že v systému založeném na splynutí politické a hospodářské moci pro cíle přesahující, nebo dokonce nabourávající kritéria ekonomické eficience není místo.
Má-li demokracie fungovat, musí se zbavit ekonomismu ve prospěch humanismu, který nalezne jiná kritéria, než si osvojil jako konzument. Demokracie se neobejde bez občanů, kteří se demokraticky chovají, tzn. chápou a praktikují určité občanské ctnosti. Ty se neobejdou bez založení v určité filosofii člověka a ta bez jisté metafyziky, která svébytnou hodnotu člověka jako neredukovatelné tvůrčí a svobodné, a zároveň vztahové, dějinné a k poznávací i jednací ohledu-plnosti zavázané bytosti upevní. Na prvním místě je třeba si to vůbec uvědomit a začít u sebe humanistickým a ,,ekologickým“ minimem, spočívajícím v tom, že se člověk bude svým počínáním snažit o co nejmenší náklady všeho druhu, od materiálních až po ty citové. V kultuře by tímto minimem mělo být, že se člověk nebude snažit úmyslně pokořovat lidské city a ohledy, glorifikovat nízkost a hrubost, aniž by jejich zobrazení podal formou a s intencí, které je přesahují, ne pouze reprodukují. Přesně to se v Praze nepodařilo opeře Sternensumpf.
Jako malý návod by si zejména sternensumpfovci kromě citovaného svatého Františka a zrovna jemu věnovaných Fioretti, kromě Masaryka nebo Chestertona, mohli vzít zmíněného J. R. R. Tolkiena. Jeho Pán prstenů je dnes tak ,,známý“, a přece tak nechápaný! Měli by si vzít metafyzickou a estetickou platnost ctností, kterou toto veledílo glorifikuje na rozdíl od Sternensumpfa, německých Lžidaliborů a jim podobných. Tu by dokonce i v americkém filmovém zpracování mohli uvidět cosi, co v současné kultuře, neřkuli politice, jinak tolik nemá místo: epiku lidského života jako života za lidství, obětující se namáhavé cesty plné nebezpečí, jíž je třeba, aby teprve mohlo zavládnout dobro, jíž je třeba právě k fundaci lidského (demokratického) světa, ne pouhých hesel. Zadalší tu glorifikaci zdánlivě malých a obyčejných lidí, kteří tuto cestu vykonávají a jimž se na závěr všichni ostatní s královským párem v čele pokloní. Anebo tu významuplnost světa, kognitivní a etický závazek vůči němu právě ze strany tvůrčího ducha, jehož tvořivost roste právě s prohlubováním pochopení tvůrčího rozměru všeho ostatního kolem něj, stvořenosti světa, z nějž jiní chtějí mít pouhý terén vlastního kladení a zisku. Metafyzickou dignitu hudby a její společenské, kolektivní prožívání konstituující (a tak purifikující, ne pustě rozněcující) roli, zpěvu, s nímž jsou živé bytosti spojeny přímo úměrně své vznešenosti. U Tolkiena lidé a hlavně elfové zpívají, vyprávějí si, jejich identita je založena na sdílené paměti a soustavě hodnot, jejíž uplatňování je mírou dějin. Dějinné příběhy zase kvalifikují významovost míst, kterou s nezaměnitelnou dignitou pojmenovává jazyk. Všechno má svůj název, původ a význam, a moc nad věcmi se odvíjí od ,,bratrské“ sounáležitosti vůči nim. Gandalfovi přilétají na pomoc ptáci a jiné bytosti, protože se k nim (jako svatý František) choval ohleduplně, protože s nimi komunikoval, ano s těmi nejmenšími a jejich jazyky, jimž se učil. Tak byl svobodný, ne tím, že si dělal, co ho napadlo, jako současní operní režiséři. Až se zbavíme sarumanizace operního divadla, bude to i znamení gandalfizace společnosti a politiky. Té se ale dočkáme jen tehdy, když budeme jako hobiti, kteří se vydali na cestu. Gandalf měl strach, a tak si pro velký úkol vybral nejmenší bytost, hobita, aby si vůči němu připadal silnější a odpovědnější. Ale díky své odvaze a úctě a důvěře vůči malému rostla jeho velikost. Namáhal se, ale proto se mu také, utrápenému šedivému starci, dostalo pohlazení princezny Galadriel: ujištění, že není sám a že se namáhat má.
Martin Bojda
29. 01. 2020