„Záleží nejenom na vládní formě, ale i na duchu, kterým je naplněna! (...) Pro osud každé demokracie jest na prvním místě rozhodující: vládnoucí světový názor a kvalita vedoucích osob, kvalita národní inteligence a národních mravů.“

 

Rudolf Ina Malý

 

V posledním článku Libuše přemítala nad současnou krizí demokracie a umělecké kultury. Obě sféry ukázala se prolínat a namísto odkazů k politickým realitám současného Česka a jiných evropských zemí s oligarchizací politicko-hospodářské moci či populismu tradičně odkazovala k soudobému umění a (hudebnímu) divadlu. Na vyprázdněnosti umělecké a zvláště divadelní kultury, na její pustě exhibiční a gestické namísto hodnototvorné a duchovně fundované povaze ukázala projevy egoismu a indiferentismu, které z velké části charakterizují současnou společnost vůbec. Tento článek dnes Krokova dceř doprovodí výborem citátů z knihy neprávem zapomenutého českého katolického filosofa meziválečné doby Rudolfa Iny Malého (1889-1965) Kříž nad Evropou (1935). Rozebírat zde život, dílo a myšlenkový profil a vývoj tohoto hlubokého myslitele a mimořádného stylisty bohužel nemůžeme, snad se nám to v nedaleké budoucnosti podaří.

 

               Malý jako opravdový myslitel ve své době stál stranou dominantních proudů a jeho obraz dnes přežívá v ,,přehledových“ biografických či historických obrazech jen ve zkreslené podobě. Zabýval se zejména duchovní a z ní vyplývající politicko-společenskou krizí meziválečné doby, situací po první světové válce a pádu starých režimů, jež byla nejprve pociťována – jak Malý líčí – s mnohým entuziasmem a ,,pionýrským duchem“, s tahem ,,světové revoluce“ (jak o ní psal Masaryk) k vytváření nové politické reality, nové společnosti a nové kultury, v níž se však časem ukazovalo stále problematičtější, jakými obsahy nové reality naplňovat a jakými způsoby je realizovat. Malý pociťoval nespokojenost s duchovní kulturou své doby a politikou jako obrazem toho, co jí vyčítal a co uslyšíme níže. Pociťoval přesně to, co jsme pojmenovali v posledním článku, totiž nedostatek filosofie člověka v systému, který na samosprávě společenství lidí, dému, chce spočívat, nevede k ní však v jiné podobě než takové, v níž se člověk neshledává reprezentován; již shledává se politicky oligarchizovat, vzdalovat reprezentaci mravních a kulturních hodnot ve prospěch zájmů jednotlivých politických hráčů a čím dál více ,,systematicky“ spočívat na mechanickém, nivelizovaném lidství: na dezintegraci, lhostejnosti, cynismu, oportunismu, ztrátě kvalitativních měřítek a nároků.

 

               Malý žádal ,,kvalitativní demokracii“, demokracii neodbývající se hesly a formálními rituály a institucemi, nýbrž spočívající v živé skutečnosti humanity. Ta pro něj byla spojena s křesťanským personalismem, s antropologií založenou na dignitě člověka jako svobodné rozumné a volní bytosti, která se odvíjí od jeho stvořenosti. Toto conditio humana je tedy obdarovávající a zároveň zavazující; spojené s univerzalitou jednotlivého a individuálního, a zároveň s jeho spjatostí s celkem (sociální nárok solidarity). Svou filosofii náboženství, racionality a člověka Malý podal ve svém zásadním díle Posvěcení života (1924). Neobyčejně zdařilou ,,případovou studií“ k historické konfrontaci křesťanské theologie či metafyziky a raně novověkého racionalismu je monografie Svět v Bohu o Nicolasi Malebranchovi (1922), jediná větší práce o něm v češtině. (O Malebranchovi – a při tom představujíce i Malého výklad – jsme u příležitosti 300. výročí jeho úmrtí psali ve studii Jednota smyslu mezi principy přírody a milosti u Malebranche, Komenského a Leibnize ve sborníku Antropologie smyslů, obsáhle také v monografii Goethova fenomenologie /obojí Praha 2019/.) Ohledně zkresleného vnímání Malého je příznačné, že Posvěcení života nezná a necituje téměř nikdo, a tak se – v ještě zkreslenější podobě – za jeho ,,hlavní dílo“ většinou označuje kniha Kříž nad Evropou. Revoluce dvacátého století (1935), a z té Malého obhajoba italského fašismu. Vykládat důvody a povahu této obhajoby by bylo téma na knihu nebo alespoň studii, k jaké se snad někdy dostaneme. Krátce je třeba říci, že byla spojena s naivní důvěrou v rétoriku a sebeinscenace Mussoliniho režimu, že přehlížela jeho politickou praxi, nedomýšlela některé premisy a každopádně se osudově zmýlila, když tuto obhajobu motivovala civilizační úlohou fašistického režimu jako renesance ,,latinského ducha“ a katolicity, klasické křesťanské kultury a politicko-společenské formace reprezentující ve své (byť autoritativně řízené) hierarchii duchovní řád odpovídající křesťanské mravnosti, jak jsme ji zmínili výše. Jako takový stavěl Malý fašismus proti imperialismu, nominalismu a egoistickému utilitarismu a indiferentismu, jež spatřoval v jiných politicko-společenských formacích, a sice jako dle něj vzájemně spřízněných, a to včetně hitlerismu. Pokud Malý dospívá k závěru, že ,,dějinným údělem českých zemí je býti severní baštou latinské civilisace proti germánské moci a kultuře“, je třeba tomu rozumět z jeho pojmu katolicity a její kulturotvorné a sociálně inkluzivní moci jako fundamentu politiky v kvalitativně demokratickém slova smyslu. Tuto katolicitu se Malému v moderní Evropě neprávem zdál moci obrodit právě fašismus jako varianta ,,mravního nihilismu“, jejž jinak viděl charakterizovat novověký kapitalismus i to, co zase (poněkud zjednodušeně) viděl být jen jeho destrukcí ,,jeho vlastními prostředky“, marxistický socialismus. O tom napsal Malý knihu Marx a Řím (1939), po Masarykově Otázce sociální snad myšlenkově nejoriginálnější českou filosofickou kritiku marxismu. Její filosofickou relevanci a politickou naléhavost nicméně osudově znevažuje kontext jejího vzniku, fakt, že Malý ani v roce 1939 nevidí hrozby ,,Říma“ a jeho spojení s hitlerovským Německem a naopak osud komunistů jako bojovníků proti němu. Z toho, že fašismus Malým proponovanou úlohu nesehrál a spojil se s nacismem, lze mít za nesporné, že sám nedostál kritérií, které mu Malý v závislosti na jeho sebeinscenacích před druhou válkou připsal, a není třeba Malého myšlení jako takové odsoudit pro naivní víru ve fašismus. S Hegelem řečeno, nejsnazší je nějakou věc morálně odsoudit; těžší je ji pochopit a nejtěžší je podat o ní tvůrčí výklad. Malý se zmýlil ve fašismu, ne však v hodnotách, jež považoval za konstitutivní pro ,,kvalitativní“ demokracii, a v myšlení o tom, že demokracie hodnotové založení potřebuje a v čem je nedostatečné založení některých jiných konceptů.

 

               Podle Malého ,,Marxův ,třídní zápas‘ je v podstatě totéž, co v liberalismu ,volná soutěž‘; v obou případech vzorem je přírodní zápas o život a vítězství nejsilnějšího, nikoliv mravní zákon. (…) Liberál i socialista pro sebe vymáhají neomezenou svobodu. V liberalistickém režimu ,silný jedinec‘ utiskuje i ovládá slabé a v socialistickém režimu vládnoucí dělnická třída by ovládala všechny ostatní a vnucovala svou vůli všem.“ Malý odmítá liberalismus i socialismus pro jejich materialistický nominalismus a utilitarismus. Se sociálně-emancipačními požadavky socialismu souhlasí, považuje však za nemožné je spojit s materialistickým světonázorem a jím založenou filosofií dějin a kultury. Ontologizace dějin a redukce jejich subjektu na právě dějinnou, a tak materiálně určenou bytost vede k ,,amoralismu“ a ,,naturalismu“, které nedovedou kýžené spravedlivé společnosti dát žádnou opravdovou humanitu. To podle Malého dovede pouze ,,křesťanský realismus“, politika založená na antropologii křesťanské metafyziky (a tedy ježíšovské etice). ,,Lhostejnost k čistě duchovním, obecným a neužitkovým hodnotám mravním i kulturním, snaha učinit z hmotné práce a užitku nejvyšší míru všech věcí,“ ovšem v Malého pohledu marxismus naprosto spojuje s liberalismem. Naproti tomu ,,křesťanský realismus“ (jejž měl, jak se Malý mylně domníval, přivádět k novému slovu fašismus) podle Malého – a právě a jedině on tak může činit – ,,proti celému zcestnému vývoji novověkému – hájí a chce obnoviti lidský život v celé jeho důstojnosti. Chce vytrhnout člověka z objetí Mamonu a přivést jej z temnot zevnějších nazpět k duši.“ Toho nemohou být schopny soustavy založené na materialismu, nominalismu, kde zůstává jen ,,práce pro práci, výroba pro výrobu, blahobyt pro blahobyt“, v liberalismu tak jako v marxismu, totiž lidství pro lidství, v němž ,,člověk je člověku bohem“, a tak, dle posouzení, i ,,vlkem“. (Malý zde do důsledků žene kritiku, kterou imanentistickému myšlení adresoval již T. G. Masaryk ve své kritice ,,moderního titanismu“, subjektivismu a monismu německé filosofie 19. století a Goethova Fausta. Viz jeho Moderního člověka a náboženství a náš výklad ve zmíněné knize Goethova fenomenologie.) ,,Praktický naturalismus moderní demokracie je také příčinou onoho nezvyklého rozvoje afér, korupčnictví a zištnosti, je příčinou zvýšené občanské nesvědomitosti ve všech odvětvích práce a služby, je příčinou obecného zhoršení mravů a nedostatečného smyslu pro jakékoliv povinnosti k národu a veřejnosti.“

 

               Podle Malého ,,křesťanským principem, podle něhož hierarchicky se organisuje lidská společnost, není domnělá rovnost, nýbrž jsou konkretní zásluhy a skutečné schopnosti,“ a ,,revoluce není puč, nýbrž nástup lidí s lepšími schopnostmi“. Malý se hluboce stýká s Balzacem (jehož katolicismus byl literární historiografií tradičně nechápán jako protiklad jeho kritického realismu) v náhledu, že ,,,měšťáky a špatnou stránku lidské přirozenosti‘ lze a nutno vidět ,,nahoře i dole“, mezi majetnými stejně jako dělníky, a principem revoluční změny ke spravedlivější společnosti nemůže být revoluce založená na tom, že ji dělají dělníci (a už proto je, z domnělé dějinné nutnosti, cestou k vyššímu a genuinně humánnějšímu stadiu), nýbrž obroda mravnosti jako univerzálně lidské charakteristiky, překonávání špatných stránek v každém člověku. Bez toho se neobejde žádný hospodářský systém: žádný není ,,strukturálně“ nastaven tak, že by sám sebou vytvářel spravedlivou společnost, nýbrž jsou to lidé, kteří jej a tuto vytvářejí. ,,Není možno vytvořiti lepší společenský řád, neobnoví-li se v lidech smysl pro vyšší lidskou důstojnost a pro správnou hierarchii hodnot!“ Člověk není jen pracující a bojující bytost, jak ji popsal Marx – a nechává fungovat liberalismus, tak jako ,,hmotná práce a hmotný užitek nejsou nejvyšší mírou všech věcí. Každý člověk má právo na tolik vezdejších statků, kolik jich nutně potřebuje, aby mohl býti důstojně živ. Majetek je prostředkem k životu a nikoli životní cíl. Hříšné je: soukromého vlastnictví zneužívat a nikoliv mít je.“ V moderní společnosti ,,princip rovnosti byl přejat od křesťanství a naroubován na osvícenský naturalismus“. Avšak ,,víra, že všichni lidé jsou si rovni, má reálný a moudrý smysl jenom v křesťanství. Křesťanská víra v rovnost všech lidí ,před Bohem‘ jest ovšem demokratická. Ale je to jen rovnost v možnosti a nikoli v praktickém životě. (…) Křesťanská demokratičnost je vnitřní a nikoli vnější.“

 

               V těchto náhledech, ve společné kritice marxovského socialismu i kapitalistického liberalismu (jejich materialismu a ,,falešného mysticismu“) a také v liché časové naději ve fašismus jako katolickou politickou (a totiž mravní: o toto znovuspojení šlo!) sílu, se Rudolf Ina Malý shodl i s jinými katolickými intelektuály meziválečné doby, mj. s G. K. Chestertonem. Pokládali jsme za nutné jeho základní politické postoje alespoň takto skicovitě nastínit a nikoli jen bez dalšího zveřejnit, oč nám šlo: několik citátů ze spisu Kříž nad Evropou, a to z toho důvodu, že v nich Malý podal naprosto neobyčejně výstižnou charakteristiku mentality typické pro kulturu a politiku své doby, naprosto neobyčejně se zase shodující s charakteristikami, jež jsme sami vyšetřili pro vlastní současnost. Chceme těmito citáty navést případného čtenáře k zájmu o dílo Rudolfa I. Malého a o promýšlení otázek, jež řešil samotný Malý. Jejich přiléhavost pro naši dobu není náhodná: vyplývá z obdobné situace jakési kocoviny dostavující se po vyčerpání entuziasmu z dějinného přelomu pádu jednoho režimu, pociťovaného jako dávno zdegenerovaný, po němž však v nové skutečnosti, která měla přinést nové uskutečnění toho, co dřív nebylo možné a jako takové se ve své nerealizovanosti shazovalo na represivní režim, toto zdaleka nepřichází k výrazu a neskýtá pocit, že tato nová skutečnost je ,,naše“. Necitujeme přitom Malého slova jen jako brilantní kritiku, demaskování prázdnoty, předstíravosti, konfuznosti či utilitárnosti dobové kultury, politické i umělecké, nýbrž se zvláštní závažností mementa, jak ji formuloval už on sám, totiž nedlouho před druhou světovou válkou. Nasazení Malého kritiky a ,,alternativy“ se odvíjelo právě od jeho tušení, jaké (sebe)destruktivní hrozby na společnost, která je takto zmatená, lhostejná, pohodlná a hodnotově vyprázdněná, čekají, jakou bezprostředně represivní (likvidační) podobu na sebe materialistický či iracionalistický naturalismus vtělený do segregačních politicko-ekonomických a ideologických formací může vzít (byť neviděl, že to je i případ fašismu). Totalitarismus má úspěch tam, kde nemá úspěch jeho opak, demokracie jako systém opravdových demokratů, tj. aktivních mravních a kulturních občanů. Tato opravdovost ale může být jen tam, kde demokracie je každodenní praxí humanity jako uvědomělého světonázoru, hodnotové sebereflexe lidství. Totalitarismus založený na iracionalistické holistické ideologii není protikladem naturalistického individualismu, nýbrž jeho plodem. To se po druhé světové válce snažil s novou naléhavostí vysvětlit Karl Jaspers. Ten se přitom s R. I. Malým shodoval v základním náhledu, který jsme se pokusili vyjádřit již předchozím článkem: že demokracie se neobejde bez metafyziky, ne bez ekonomického systému, v němž se člověk (společnost) domněle stává sám sebou (ať je to kapitalismus, nebo socialismus). Neobejde se nejen pouze bez filosofie člověka jako dějinné bytosti, nýbrž ta zase bez určité metafyziky, existence bez transcendence.           

 

               V uvedených charakteristikách z pera Rudolfa I. Malého bychom za účelem plausibility dalších článků Libuše rádi nechali se poznat typické představitele už jen mainstreamu současné české kulturní scény, zejména námi stále sledovaného operního provozu a jeho píáristů vydávajících se za žurnalisty, ba někdy dokonce teatrology či muzikology. Jako doslova ztělesnění ,,sendvičmena“, o němž R. I. Malý píše, každý znalý nahlédne odpudivého oportunistu, který už jako student divadelní vědy, na níž zpatlal svou jedinou aspoň nominálně odbornou práci, začal coby normalizační funkcionář a tato praxe a jí úměrná mentalita se ,,s ním táhne“ až k dnešku, kdy za třicet let nevytvořil ani jediné odborné dílo, zato funkcionaří, kde se dá, a ,,sendvičovství“ upevňuje s železnou pěstí generalissima. Práce, kterou jako normalizační kariérista zpatlal, byla o socialistickém realismu, dnes však jako ,,komunisty“ a ,,socrealisty“ okřikuje jiné, protože, zkrátka, lepší drzé čelo než poplužní dvůr. Spolu s ním se v Malého kritikách poznají slabomyslní asistenti sebeprezentací tohoto Supersendvičmena jako arbitra českého a ,,moderního“ operního divadla na ,,sociálních sítích“, lidé, pro něž je ,,úspěch“ na ,,síti“ bohužel tím jediným, jejž jim život může dopřát, a facebookové plkání jedinou formou literárního vyjádření. Protože jsou tito odvážlivci a učenci z pravdivosti a odezvy toho, co Libuše demaskuje, už příliš nervózní, začali na to k pobavení Vyšehradu dokonce sami (hanlivě) upozorňovat. Nejlepší obrana je přece útok! Tu Libuše nechává nastavit zrcadlo Rudolfa I. Malého a medle ku lechům rce: Již hlas mě volá do sboru hlav, k svatému soudu dle otcův práv! 

 

Rudolf Ina Malý: Kříž nad Evropou (1935):

 

,,Všecky nynější krise jsou na tom stejně: všecky vycházejí především také z kořenů vlastního subjektu a nikoliv jenom z vnějších okolností. Krise je všude, kde bylo něco podstatně zrůdného, nezdravého, jalového a klamného. (…) Inteligence, umění a literatura jsou v krisi především proto, že zradily samy sebe. Umělci a vzdělanci vůbec po válce zradili, protože myslí jen na konjunkturu a splývají s kalnými proudy životní prakse. Jsou v krisi, protože sami nemají dost síly, ducha a páteře, aby zaujali jediné místo, které jim patří a kde nemohou být davem ni mocnými tohoto světa rozdrceni: místo v čele lidu. Nejsou nad zmatkem běžného života, nevedou, nýbrž jsou vlečeni. Přestali být svědomím doby, přestali být strážci a tvůrci hodnot a stali se nanejvýš jenom zrcadlem dobové destrukce.“

 

,,Novinář v době Havlíčkově a Grégrově býval kulturním vychovatelem a charakterním vůdcem svého lidu, kdežto nyní je zpravidla především jenom úlisným lokajem lidových zálib a reklamním akvisitérem své politické vrchnosti. Novinářství samo není tedy příznačnou zvláštností nynější doby; ale je příznačné pro tuto dobu, že i v novinářství nyní zpravidla rozhoduje jen politický obchod a reklama! (…) Charakteristické pro tuto dobu však je, že nyní všecko je obchod a vším se obchoduje: obchodem je nejenom politika, ale politika a obchod nyní převážně rozhodují i v umění, literatuře a v otázce jakéhokoliv osobního přesvědčení. (…) Čeho však chybí – je především poctivá láska k řemeslu, svědomitost a srdečný zájem i o věci nevýnosné.“

 

,,S tvářností každé doby je tomu stejně jako s každou lidskou tváří: co lidské tváři především dává určitý a jednotný výraz – je duchovní charakter. Čím méně je duchovní intensity, tím ostřeji vystupuje do popředí každá neúměrnost tělesná a hmotná. Tvář bez duše je po každé jen nevýraznou maskou. A každá doba tím nutněji svým kulturním portrétistům se mění pod rukou jen v karikaturu, čím méně je v ní kulturní intensity a čistě duchovní charakternosti.“

 

,,Zachytit základní duchovní typ této doby a jedním slovem jej přibít doprostřed terče jest ovšem těžké. Neboť základním rysem této doby je právě všeobecná duchovní vlažnost a strakatá duchovní míchanice, nestálost, povrchnost, necharakternost – a nikoliv jenom některý určitý projev těchto vlastností. Paskvilním symbolem této doby je rozhodně spíš celý sendvič než jen jeho některá součást. (…) Sendvič je typem této doby! Sendvič i sendvičmen… Sendvičismu není v jedné sociální vrstvě víc než v druhé – je více méně všude a pan Sendvič vězí aspoň zčásti téměř v každém dnešním člověku. Sendvič je zvláštní lidský typ této doby: je to člověk bez charakteru a bez víry, dokonalá povrchnost a neutrálnost, která vším se dovede ,nadchnout‘, ale jen vlažně, která všecko dovede uznat i popřít, ale jen k svému prospěchu, která všecko dovede zfušovat, protože v ničem není srdečná a opravdová. Sendvič je zcela lhostejný sice jen k hodnotám čistě duchovním, ale svou polovičatostí a svým sobectvím dovede zfušovat a do krise přivést i záležitosti hospodářské a průmyslové.

 

Sendvič je demokrat. Je demokrat, protože v nic nevěří absolutně. Je demokrat – nikoliv, protože by mu demokracie znamenala svobodný boj o uplatnění kvalit, určitého přesvědčení, charakteru, víry, myšlenek, ale právě naopak: protože v demokracii pan Sendvič toho všeho vůbec nemusí mít, protože v demokracii, k jeho obrazu stvořené, je lépe, když člověk nemá příliš pevného přesvědčení a charakteru. Sendvič hájí demokracii pro její kompromisní bezvětří, v němž se dobře daří jeho soukromým kapustám.

 

Sendvič není idealista. Ale není ani otevřený materialista. Rád hovoří o svobodě, humanitě, rovném právu všech a snášenlivosti. Ale právo a svobodu mají u něho ve skutečnosti pouze ti, kdo mají peníze, moc nebo většinu. Také ,pravdu‘ pan Sendvič uctívá. Ale pravda jest v jeho očích jenom – co přináší zjevný užitek a pravdu má ten, kdo má úspěch. Moci a úspěchu se koří bez výhrad a bez rozpaků. Pragmantismus je kost z kostí jeho.

 

Vlastenectví pan Sendvič v hloubi duše pokládá za překonané, neboť jeho základní zájmy jsou sobecké a mezinárodní: pro Sendvičovy zájmy obchodní, průmyslové, finanční a mzdové má sice určitý význam slovo hranice, ale nikoli slovo národ. (…) Neboť vlast je pro Sendviče jenom dobře opatřené živobytí a ne historické poslání a kulturní i politická orientace a naděje.

 

(…) Tak Sendvič je všecko a nic. Všecko dovede uznat a se vším se dovede smířit – pokud mu jde k duhu a pokud se to nepříčí jeho prospěchu. A všecko dovede popřít a všecko dovede pronásledovat – jakmile se mu co stane nepohodlným a podezřelým, že by mohlo škodit jeho osobním a stranickým zájmům. Jedná po každé jen, jak se mu právě hodí. A je důsledně určitý a nesmiřitelný jen tam, kde jde o jeho prospěch a moc. A kde jde o další bytí sendvičismu. Nikoli charakter, nikoli určitá víra a myšlenka, program a plán, nýbrž jen prostý pud sebezáchovy a sobecká vůle k moci a prospěchu jakoukoliv cestou a jakýmikoliv prostředky – jsou jeho největší síla.

 

Sendvič není osobnost, nemá pevné víry ani určitého charakteru, ale je nedůtklivý, zákeřný a bezohledný všude tam, kde je ohroženo další trvání sendvičismu, a tudíž i jeho osobní prospěch a moc. Proto instinktivně na nůž nenávidí všecko, co jest opakem sendvičismu a co by mohlo znamenat jeho pád a konec.“

 

,,Není Rousseaua ani Voltairea, ale je egalitářská demagogie a lhostejnost k Církvi, Bohu i kultuře. Není vláda šlechty ani lidu, ale je vláda vulgárnosti. Není mladého liberalismu ani K. Marxe, ale je měšťácký liberalismus a je socialistické měšťáctví. Není Kanta, ale je jalové rozumářství a mravní subjektivismus. Není osvícenství ani positivismu, ale je hmotařství, smyslovost, prospěchářství. Není romantismu s jeho kultem Vlasti, Lásky, Svobody a Vášně, ale je pikantní kult podvědoma a je slabomyslná poetisace nesmyslna; je kult politických stran a je třídní zášť a zlobná nevraživost. (…) Antikrist je sice slovo snad poněkud starodávně silné na tuto střízlivou dobu. Poválečný člověk chce být slušný a civilní. Není titán ani satanik. Nepopírá Boha ani z vášně, ani ze zoufalství, nýbrž jenom z vlažnosti a lhostejnosti. Nezbožňuje místo Boha ani Rozum ani Vášeň nebo Svobodu – protože nezbožňuje vůbec nic. Je vlažný a lhostejný stejně k Bohu a Církvi jako k umění, filosofii a mravním přikázáním, protože je vlažný a lhostejný ke všemu, co není hmotný užitek, požitek, zisk. Ale v tom je právě zvláštní ráz a démoničnost nynějšího Antikrista: Vlažnost a lhostejnost, s jakou moderní člověk chodí okolo chrámů a velikých příkladů z církevních dějin, poťouchlá přizpůsobivost, s jakou šplhá za svými úspěchy, chladná spekulačnost, s jakou řeší nejenom otázku svého přesvědčení a svého charakteru, ale i třeba otázku svého manželství, lstivá a zákeřná korektnost i sofistika, s jakou tupí a ničí nepohodlné lidi a myšlenky, hloupé psiny a blasfémie v novinách i v umění, kupčivost a licoměrnost ve všech složkách veřejného života – to všecko je v podstatě neméně příšerné, než by byl uvědomělý kult Satanův… Poválečný Antikrist není barbar ani gentleman. Je otupělý parvenu. Žaludek, smysly a duševní koperdeka. Zjev bez víry a bez charakteru. Není horký ani studený – je vlažný. Je vlažný a lhostejný ke všemu, co je duchovně svaté a čisté a z čeho nekyne určitý zisk. Je z rodu těch, které Dante umístil hned za pekelnou branou jako první článek v dlouhé řadě zatracenců – je z těch, kteří ,žili pouze sobě, ani vzdorní Bohu, ani věrní jemu‘; je z těch, kteří ,lhostejni ke všemu, bez hanby žili jako beze slávy‘. (…) Vlažnost a lhostejnost jsou nejtěžší případ duchovního úpadku a stáří.“

 

Martin Bojda

 

16. 2. 2020