Praha ještě trávila dramaturgický a režijní omyl nového nastudování Krenkovy opery Jonny spielt auf, když se v neděli 27. ledna 2019 ve Stavovském divadle konal koncert ke 263. narozeninám Wolfganga Amadea Mozarta, jehož hlavním tahákem bylo dirigentské vedení nestora světové opery Plácida Dominga. Ten již v hudebním světě působí přes půl století; po hvězdné kariéře tenorové přešel k rolím barytonovým, jakkoli zde působí mnohem spíše svým charismatem a dramatickým výrazem než patřičnou vokální mohutností (nejpatrněji v exponovaných rolích jako hrabě Luna), významnou položkou jeho kalendáře se však stalo i dirigování. Ve Stavovském divadle loni dirigoval Dona Giovanniho, nyní se sem vrátil, aby dirigoval koncert ,,Mozartovy narozeniny“. Podotkněme, že ve Stavovském divadle sice stále neutuchá reprízování Dona Giovanniho, takřka vždy díky značce ,,opery oper“ v místě její světové premiéry vyprodaného, že jej však v Praze z nepochopitelných důvodů nedokážou ani hrát opravdu v té verzi, která zde byla premiérována. Podotkněme také, že masívní reklama, jíž se loni v Praze dočkal Don Giovanni s Domingem, a vlastně i letošní ,,Mozartovy narozeniny“, se dá věru těžko pochopit (a z hlediska vynaložených prostředků ospravedlnit), když totiž obě akce byly vším jiným než něčím, co by o takovou reklamu reálně stálo: je otázkou, na koho se reklama obracela, když obě akce rozhodně nebyly pro každého. Příslušní držitelé zodpovědných míst sice rozdali spoustu slov o tom, o jaký se jedná svátek kultury, ve skutečnosti však bylo zřejmé, že jde o svátek jednak pro zúčastněné, jednak pro boháče, kteří si mohli dovolit nevkusně předražené lístky. Domingovské plakáty na ulicích či v metru působily poněkud groteskně, patřičnější by bylo, kdyby se poslaly vyvoleným, kteří si koupili lístky za tisíce, několikrát dražší, než je běžná cena. Na Dona Giovanniho jsem kvůli tomu, jak lístky byly drahé a jak rychle (přitom) zmizely, taky z jistého znechucení, nešel. Na ,,Mozartovy narozeniny“ jsem dostal nejlevnější lístek na galerii, k stání, za 590 korun.

 

               Bohužel zklamání a znechucení jsem zažil ještě před příchodem do hlediště, hned při vstupu do divadla. Těšil jsem se na Mozartovu hudbu v kvalitním provedení a také na Dominga, jenže srážka s nabubřelou, sebeokouzlenou maloměšťáckou tupostí znechutí vždy znovu, a to zejména, když se roztahuje v kulturním prostředí a zaštiťuje se kulturními hodnotami. V Praze se tak nevkusným způsobem vnucuje, že jde o ,,světovou“ akci, až tomu člověk – ze všeho nejvíce přestává věřit. Typické je zde obecně veskrze trapné anoncování ,,exkluzivních hvězd“, hostuje-li v některém představení sólista působící v zahraničí. Nemluví se o kvalitách daného umělce, o adekvátnosti jeho obsazení do té které role, jeho důvěrnosti s daným repertoárem, nýbrž umělec působící v zahraničí se reklamuje, prodává prostě jako ,,zboží vyšší jakosti“. Ani u jídla nemusí vždy rozhodovat cena, člověk si často raději koupí o pár korun levnější výrobek, ví-li, že je dobrý, a zklame se předraženým či ,,jakostnějším“ jiným. Jde ovšem o to, že celé to reklamování ,,exkluzivních hvězd“ nevyjadřuje nic jiného než neexkluzivnost vlastního prostředí. Má upoutat světovostí, a přitom křičí svou provinčnost. Ještě trapnějším specificky pražským fenoménem je zdražování lístků podle toho, vystupuje-li ,,exkluzivní hvězda“. Nejen ve Vídni, nýbrž ani v operách jako Lipsko nebo Drážďany se nezdražují vstupenky, zpívá-li ,,exkluzivní“ (= v zahraničí zpívající?) hvězda, ani se jednotlivé jméno hystericky nereklamuje, nevypichuje mezi ostatními. Necháme-li stranou, jak nekolegiální, umělecky i sociálně nepřiměřené to je, svědčí to především o nedostatečném sebevědomí prostředí, které se takto chová, a o jeho deprivovaném, utilitaristickém charakteru. V Praze se prostě i v tom ,,nejvyšším“ divadelním provozu chce především ze všeho co nejvíc ,,vytřískat“, a tak se reklamuje ,,hvězdnost“, namísto pěstuje a analyzuje kvalita, a zvyšují ceny, namísto zdostupňuje údajně hvězdný zážitek. Dominga v Praze si nemohli užít obyčejní lidé a obyčejní milovníci opery, nýbrž prvořadě boháči, kteří na běžnou reprízu nezajdou. Opravdovou kulturnost by Národní divadlo prokázalo, kdyby zrovna na představení s ,,exkluzivními hvězdami“ včetně Dominga poskytlo ne-li snížené, pak alespoň běžné ceny. Ale kdepak, tady se na tom musí především vydělat, a hlavní je, že se v bulletinu Národního divadla zase budeme moci pokochat fotkami ředitele Buriana, ředitelky Hroncové a dalších z plejády ředitelů s danými ,,hvězdami“. Národní divadlo má se svými dvěma orchestry, dvěma sbory a čtyřmi scénami počet premiér jako jediné divadlo, na rozdíl od tristní úrovně počtu a dramaturgie těchto premiér však nezapomnělo s novou sezónou zvednout ceny i běžných lístků. A když přijede ,,exkluzivní hvězda“, jsou věrní návštěvníci běžných repríz těmi posledními, na koho se myslí. Ve Vídeňské státní opeře je téměř 600 míst k stání za 3 a za 4 eura, která se prodávají vždy až na večerní kase, každý den a za jakéhokoli obsazení. Ve Volksoper a v Divadle na Vídeňce jsou místa k stání za 5 euro, a to rovněž pokaždé. Nikdo ceny lístků nezvedá ani v hromadách plakátů nereklamuje, že zpívá ,,exkluzivní hvězda“, protože to nikdo nemá zapotřebí. Nedělá se to ale snad nikde v civilizovaném světě, jen v Praze, podobně, jako je specificky českým, jinde nevídaným zlozvykem předávání květin a dárečků vybraným sólistům při závěrečné děkovačce na scéně uvaděčkami. Někdy dojde i k tak trapné situaci, kdy květinu na rozdíl od jiných neobdrží hlavní představitelka, jako zrovna v pátek 25. ledna po Bohémě Maria Kobielska, které svou kytici velkoryse věnovala představitelka menší role Musetty Jana Šrejma Kačírková. Ale asi se s tím nepřestane, stejně jako se nepřekoná ta příšerná ziskuchtivá mentalita a hanebná dramaturgie. Budeme asi muset dlouho čekat, než se Národní divadlo a jeho opera zase dočká vedení, které se přiblíží vzoru osobností jako Otakar Ostrčil či Václav Talich.

 

               Čím pro člověka začal kulturní večer ve Stavovském divadle s Mozartem a Domingem? Věru arcipříkladem naznačené nekulturnosti. Když už totiž z úcty k Domingovi a dalším dal peníze na nevkusně, nekulturně zdražené lístky, dozvěděl se, že nedostane zdarma ani hloupý papírek se seznamem skladeb, jež se budou toho večera hrát. Běžně se takové papírky s obsazením zdarma rozdávají a návštěvník naštěstí ještě není nucen si pokaždé koupit znovu program, jde-li na dané představení opakovaně, ale tentokrát ne, a to za té okolnosti, že Národní divadlo program koncertu ani na svém webu vůbec nezveřejnilo! Místo toho se nabízel program – místo 50 korun za 150! A totiž pro ty podřadné, druhořadé návštěvníky, kteří seděli nahoře, co naplat, že i tak za tolik předražené lístky. Ani ten malý seznam skladeb nemohli tentokrát dostat – zatímco ,,ti lepší“, kteří za lístky dali opravdu tisíce, program dostali zadarmo. Nekoupil jsem si ho už z principu. Ještě víc jsem však kroutil hlavou, že to Národní divadlo nebylo schopno k ,,exkluzivnímu“ večeru na rozdíl od sektu pro ,,VIP“ návštěvníky zajistit ani běžné titulky nad scénou! Ani na něco tak elementárního se nezmohlo, ani na to, aby se na titulkovacím zařízení objevil vždy aspoň název aktuální skladby. Troufám si však odhadnout, že jsem na rozdíl od podstatného množství těch ,,lepších“ dole se sektem, programem a věčným úsměvem ředitele Buriana stejně až na dvě tři výjimky pokaždé poznal, co se hraje, a mohl srovnávat s jinými, staršími interpretacemi, které méně prodávaly časovou hvězdnost a více osvědčují trvalou, totiž vnitřní ryzost. To jsou na prvním místě mozartovské nahrávky z velké poválečné tradice, kterou utvářeli dirigenti jako Ferenc Fricsay, Josef Krips, Karl Böhm či Erich Kleiber. V šatně mě však kupodivu ujistili, že za odložení kabátu se dnes stovka nepožaduje a že pro podřadné návštěvníky horních pater není vyšetřen ani boční vchod, že můžou klidně projít hlavním vchodem a zavadit o ,,lepší“ návštěvníky s panem ředitelem v čele. Jaký úspěch! ,,Exkluzivnímu“ ladění kromě dalšího rozhodně neodpovídal trvající jiný pražský nešvar, jinde neznámý, totiž vpouštění návštěvníků i po zahájení, a to dokonce již po několika minutách. Na galerii tak opožděně vešlo hned několik lidí, přičemž jeden gentleman zaujal tím, že se dokonce ještě vrátil do foyeru pro ten ,,exkluzivní“ program, který si prve zapomněl koupit, a rušivě vešel a usazoval se (na schod, kam lístek rozhodně neměl) podruhé. Kdo z vás to má? Národní divadlo konečně také, ve prospěch toho ,,exkluzivního“ večera, při němž podle nehorázné reklamy měl být sám Mozartův duch (,,Duch Mozarta bude při tom s námi…“, neváhali si napsat na web! Kdo si něco takového dovede představit už jen ve zmíněné Vídni?!), publiku neváhalo adresovat doporučení ohledně ,,dress code“: ,,Black Tie“. (Přitom tenorista Nekoranec si na rozdíl od Dominga i basbarytonisty Alberghiniho ani neoblékl frak, ba ani nezapnul sako…) Ono ,,doporučení“ smokingu však bylo věru příznačné: namísto sobě kulturu, doporučí jiným oděv. Totiž těm, kterým tak ,,kulturně“ násobně zdražili ceny a neposkytli jim ani titulky. Úroveň kultury dané události se ovšem takovým lidem neměří vnitřní integritou, nýbrž skutečně tím v pravém slova smyslu vnějším, drahým oblečením a drahým vstupným. To je ,,exkluzivita“ v podání Burianova Národního divadla.

 

               Řeči o tom, že v zahraničí je vstupné do opery pořád podstatně dražší, neobstojí. Vedle zdražování lístků a reklamování ,,hvězd“ a nemluvě o platových poměrech v ČR oproti jiným zemím, na něž by se dalo poukazovat, jde o to, že zejména ve středoevropském prostoru, nejvíce ve Vídni, existuje – dlouhá! – tradice poskytování možnosti levnějšího vstupného do (operních) divadel pro méně majetné, specificky pro studenty, tradice, jejíž podoby dnes jsou velmi rozmanité, v každém divadle jiné, vedle dramaturgie je však znakem a měřítkem kulturnosti každého divadla právě to, jak se stará o dostupnost své produkce opravdu všem, kolik lístků a v jaké ceně nabízí na galerie, popř. na nevyprodaná místa na večerní kase. V Národním divadle stály lístky pro studenty na večerní kase ještě před pár lety 50 korun, dnes (na operu) většinou 230, na Dominga 590… Není to žádná nutnost ani náhoda, je to výsostně ilustrativní výraz trendu, který směřování Národního divadla (na rozdíl od zvyšování umělecké úrovně) vyznačuje. Tak ani Mozart s Domingem nebyl svátkem kultury (s její nedělitelnou sociální komponentou jako kritériem jejího charakteru!), nýbrž snobismu a nabubřelého utilitarismu, který nevidí dál než na špičku svého marketingového nosu. U pražského ,,kulturního“ panstva vládne pořád stejná mentalita, ta, která už při otevření Národního divadla nedokázala dát důstojná místa ani umělcům, kteří se podíleli na jeho výzdobě, ba téměř ani Smetanovi, a která projekt národního divadla nezapomněla devalvovat zasvěcením slavnostního otevření rakouskému korunnímu princi a jeho ženě a jim oddané smetánce, zatímco lidé jako Neruda zůstali na ulici. Již tehdy se ukázalo, jak se to s kulturou tohoto panstva má, když korunní princ nadto odešel už během druhého dějství Libuše a jeho manželka nepřišla vůbec.

 

               Původně jsem chtěl na koncert napsat recenzi. Vzhledem k tomu, jak uražen jsem se (přitom i na galerii při tak drahém lístku) cítil jednáním ze strany pořadatelů, ji však nenapíšu. Vždyť divadlo ani nevyvěsilo, nerozdalo, ba ani v titulcích nehlásilo hrané skladby, a proč bych tedy jako jeden z těch ,,horších“, kteří program nedostali zadarmo, měl vůbec vědět, co se hrálo? Na koncertě jsem s výjimkou jedné neblaze proslulé kritičky, kterou znám od vidění, neuviděl vůbec nikoho z lidí, kteří v Praze na opery běžně chodí a kteří o ní také píší, zato hromadu blazeovaně vyhlížejících ,,lepších“ návštěvníků se sektem. Nechť se tedy o znalecké recenze každý obrátí na ty, kteří ,,exkluzivní“ kulturní akci spoluutvářeli tím, že na ni dali tisíce korun a navlékli si ,,black tie“ (popř. red: patří k věci, že někteří si navléknou smoking, ale k němu barevný tie, a nevědí, že nevědí…). 

 

               Plácido Domingo v nejbližší době zpívá velké role (ne pouze diriguje koncerty) v celé řadě předních operních domů, v Miláně, Berlíně či Vídni. Zajedu si na něj tradičně do Vídně, kde za lístek dám jako na každé představení 3 eura a za (na rozdíl od Prahy reprezentativní) dvojlist s obsazením a medailony sólistů 90 centů. Zajedu si na něj (a taky třeba Lea Nucciho), jako jsem si zašel v Praze, jako někdo, kdo oceňuje a zná jeho umělecké kvality, ne slávu jeho jména jako komerční značky, jíž se chce měšťácky pokochat a pochlubit kdesi na ,,sociální síti“; jako někdo, kdo jeho výkony studoval a oceňoval v desítkách jeho nahrávek včetně těch nejranějších, jež si pořizoval, a kdo si ,,exkluzivitu“ nekonstituuje tím, že se slávou jde na Dominga, nýbrž spíše tím, že v tichosti poslouchá taky Carusa či Gigliho. ,,Kulturní“ obec, která Dominga prodávala a nakupovala v Praze, si jistě počká až na další ,,exkluzivní“ akci doma, při níž snad již i zmoudří a druhořadé diváky do horního patra povede bočním vchodem, aby ty ,,VIP“ nerušili při organizovaném přípitku.

 

               PS: Vídeňská státní opera v květnu 2019 slaví 150. výročí svého otevření. Již na podzim 2018 k tomuto výročí uspořádala ve svých prostorách velké sympózium a další se bude konat, kromě toho v den výročí premiéra nové inscenace Ženy beze stínu, den poté jubilejní koncert, realizována byla či ještě bude řada knižních i hudebních publikací, výstav apod. Nechť si každý srovná, co dokázalo ke 150. výročí položení svého základního kamene uspořádat v květnu 2018 pražské Národní divadlo! V den výročí opera při svých čtyřech ředitelích vůbec nehrála, natož novou premiéru, a natož Dalibora, který byl 16. 5. 1868 u příležitosti položení slavnostně uveden. Neuvěřitelný rozdíl mezi pražskou a vídeňskou oslavou svého 150. výročí křičí do světa svědectví o úrovni současného vedení Národního divadla o to víc, oč významnější v českém prostředí položení základního kamene a budování Národního divadla jako národně a sociálně emancipační akce bylo. Ve Vídni si centrum velké říše prostě postavilo reprezentativní stánek, stavělo se ,,shora“ a ,,v centru“, kdežto v Praze položení základního kamene bylo největší slavností (a prvním aktem takovéto sebedeklarace) českého národa v 19. století, slávou, o jaké si dnes sotvakdo umí učinit představu, vyvrcholením tužeb nejlepších českých lidí po celé generace. Slávou těžce vybojovanou a realizovanou i ve stavbě a výzdobě divadla ,,zdola“ a se zapojením vůdčích uměleckých i intelektuálních duchů národa. Tak Národní divadlo překonalo opulentnost pařížské i vídeňské Opery, protože bylo a je sice menší a ozdobené méně zlatem, avšak nesouměřitelné uměleckou a mravní hodnotou své výzdoby i celé stavby: nic v něm není pustě dekorativní, nýbrž všechny součásti výzdoby nesou (vzájemně se potencující) významové, hodnotové poselství, příběh, od celku i detailů koncepce Zítkovy přes díla Schnircha, Wagnera a Myslbeka po Alše, Ženíška, Tulku či Hynaise, nemluvě o inauguračních dílech na počátku a konci stavby: Daliboru a Libuši Bedřicha Smetany a Josefa Wenziga.    

 

               ,,Věřím v poslední soud, který strašlivě zatratí všechny ty, kteří se odvážili na tomto světě lichvařit s vysokým cudným uměním, kteří je znesvěcovali a zneuctívali ze špatnosti srdce a mrzké lačnosti po smyslové rozkoši, – věřím, že budou odsouzeni poslouchat věčně svou vlastní hudbu. Věřím, že naproti tomu věrní stoupenci vysokého umění budou v nebeské tkáni zjasněni sluncem prozářenými, vonnými libozvuky a věčně sjednoceni s božským zdrojem vší harmonie.“ (Richard Wagner)

           

Martin Bojda

 

28. 1. 2019