Mistři pěvci bez mistrů pěvců ve Vídni + na okraj pražského Tajemství

 

 

Recenze reprízy konané ve Vídeňské státní opeře 23. 5. 2024

a komentář k 1. a 2. premiéře Tajemství v Národním divadle 24. a 26. 5. 2024

 

Obsazení

Hans Sachs: Georg Zeppenfeld

Veit Pogner: Günther Groissböck

Kunz Vogelgesang: Jörg Schneider

Konrad Nachtigall: Jack Lee

Sixtus Beckmesser: Martin Gantner

Fritz Kothner: Martin Hässler

Balthasar Zorn: Lukas Schmidt

Ulrich Eißlinger: Thomas Ebenstein

Augustin Moser: Augustin Gomez

Hermann Ortel: Clemens Unterreiner

Hans Schwarz: Simonas Strazdas

Hans Foltz: Stephano Park

Walther von Stolzing: David Butt Philip

David: Michael Laurenz

Eva: Hanna-Elisabeth Müller

Magdalene: Christina Bock

Ein Nachtwächter: Peter Kellner

Orchester und Chor der Wiener Staatsoper

Dirigent: Philippe Jordan

Režie: Keith Warner

 

,,Daß sie so groß geworden im kleinsten Staate, das nimmt uns

Wunder, die wir so klein blieben im riesigen Reich!"

Eduard von Bauernfeld: Goethe und Schiller

 

 

Ve Vídeňské státní opeře se v květnu odehrálo několik repríz nové inscenace Wagnerových ,,Mistrů pěvců norimberských“, jejíž premiéra se konala v prosinci 2022 (hudební nastudování Philippe Jordan, režie Keith Warner). Od prosince 2022 se dílo zase nehrálo, Vídeň pod vedením Bogdana Roščiće neomylně drží linii současného operního byznysu, který staví na najímání (slabých) hostů z celého světa a víceméně stagionovém provádění stále menšího a dramaturgicky méně zajímavého počtu děl namísto koncepčního budování ansámblu a repertoáru, jakým se Vídeň dříve mohla pyšnit. Pohled na hrací plán Staatsoper na podzim 2024 je doslova tristní. (Připomeňme, že neblahým ,,vkladem“ k počátku těchto trendů bylo bohužel šéfovské působení Herberta von Karajana, za nějž systém hostování hvězd, spojený s bezohledností vůči některým oporám domácího souboru jako Max Lorenz či Paul Schöffler, začal.) Psát podrobně o této produkci ,,Meistersingerů“ je zbytečné podobně, jako je tomu u stále většího množství současných titulů ve Vídni či v Hansenově Praze: člověk jen s defenzivním povzdechem milovníka kvituje, že mu alespoň umožnili slyšet Wagnerovu či Smetanovu operu. Ve Vídni i Praze sice bylo dříve běžné nejen to, nýbrž i nejvyšší umělecká úroveň provedení (podívejte se jen na obsazení ,,Mistrů pěvců“, ,,Valkýry“ či Lohengrina v Praze ještě ve druhé třetině 20. století!), ale kdo by o něčem takovém chtěl mluvit dnes, že? Dnes máme být vděční, že nám provedou jedinou českou premiéru za sezonu, a kdo se nedomnívá, že pozice světových hvězd dnes náleží pěvcům třetí kategorie právem, ten je prý zapšklý škarohlíd. Někdo ale přece musí napsat, že toto nestačí; ti, kteří o tradici evropského operního divadla něco vědí, musí její oheň – nikoli popel –, její vzor, udržovat v povědomí. (Osoby jako Roščić se naopak uvádějí slogany typu: ,,Je třeba objevovat nové lidi“ – ano, asi takové, jako je on sám, hlavně, aby nás kvalitativní měřítka té nenáviděné tradice nijak nezatěžovala a my jsme si mohli dělat vše po svém.)

        Řekněme tedy, že to opět byli arci Mistři pěvci bez mistrů pěvců. Špičkové operní domy se v minulosti poznávaly mj. podle toho, že v nich i malé role zpívali prvooboroví zpěváci, popřípadě že i pěvci druhého oboru dosahovali špičkových kvalit. Nemuseli mít hlasy velké, samozřejmostí však bývaly hlasy plnohodnotně rozvinuté, dobře vedené po technické i interpretační stránce, zkrátka hlasy s dobrým zvukem i dobrou kulturou podání. Ta může vynahradit mnohé – dnes však ponejvíce chybí i ona, o vokální technice nemluvě. Vídeňské produkce se vždy jaksi automaticky braly jako produkce světové, jako ,,první liga“ světového operního divadla; bralo se to tak, že zde je standardem pěvecký výkvět, tak jako v Miláně či New Yorku. Dnes to bohužel dávno není pravda a o nových ,,Mistrech pěvcích“ nezbývá než psát obdobně, jako jsme psali o vídeňském ,,Vilému Tellovi“ či ,,Sicilských nešporách“. Velký hlas zde nepředvedl doslova nikdo, velký interpretační výkon zrovna tak. Představitel titulní úlohy Hanse Sachse Georg Zeppenfeld, který v prosinci 2022 zpíval ještě Pognera (Sachse Michael Volle), sice budil svým kultivovaným zevnějškem sympatie, na dramaticky a poeticky nosném charismatu v pravém slova smyslu mu však chybělo zhruba tolik, kolik mu chybí v plnohodnotném dramatickém tónu v hlase. S mimořádně dlouhou rolí se vyrovnal se ctí, pan Zeppenfeld však bohužel zkrátka nemá dost zvuku, jímž by part rozezněl. Jeho tón zněl mdle, suše, spoře, trochu jako poslední vídeňský Tell, ač má pěvec teprve 54 let. Manifestativní finálový monolog tak šel do ztracena, vokálně, a tedy i dramaticky – což jaksi podpořila režie, jež při něm tribunu se shromážděným lidem stáhla (otočila) ze scény, i dirigát Philippa Jordana, který přes své kvality nedokázal epickou a poetickou substanci díla při malých hlasech na jevišti tak úplně zajistit. (Vzrušené přípravy na slavnost pěvců v posledním dějství s trubkami přímo na scéně jinak vyzněly dobře, nástup sboru ,,Wach auf!“ byl okázale monumentální, z celku inscenace však o to víc vypadával.) Přímo iritující pak bylo sledovat při zpěvu Günthera Groissböcka, u nějž se každý i ze záznamu může přesvědčit o tom, jak bez ustání zpívá koutky úst, jak nepřirozeně loví a forsíruje tóny, namísto aby mu široce, plně a přirozeně zněly v plynulých frázích. (Srov.: 9th Monday Concert: Günther Groissböck sings „Ella giammai m'amò“ from DON CARLO (youtube.com) x Cesare Siepi - Don Carlo CONTEST - Ella giammai m'amò (youtube.com); pro zasmání: 2:33n. Günther Groissböck, Der Baron Ochs auf Lerchenau - YouTube x Kurt Moll's Low C – Der Rosenkavalier, Kleiber, 1994 (youtube.com), R. Strauss - Der Rosenkavalier - Ohne mich - Ludwig Weber - Clemens Krauss (1944) (youtube.com) /Ludwiga Webera diriguje Clemens Krauss, který podle Libuše řídil Rosenkavaliera jako nikdo druhý, srov. už valčík/). Nedostatek kantilény, který vyznačoval i Zeppenfeldova Sachse, se u Groissböcka a jeho Pognera až bolestně projevil hned při nástupu árie či monologu ,,Das schöne Fest, Johannistag“. Pan Groissböck vnukává zajisté myšlenky na fitness centrum, mnohem méně však bohužel na poezii postav z romantických oper, ještě méně pak na kantilénového norimberského zlatníka: jaký nedostatek kantilény, měkkosti a vřelosti, především ovšem jednak opravdu nosného tónu, jednak promyšleného frázování, které opravdu vytváří roli! Nezní sice tak ošklivě jako pokroucený hrdelní tón Tomasze Konieczného, uvolněně znějící velký hlas s interpretační noblesou to však není ani zdaleka. Srov. naopak skutečné legendy jako Herbert Alsen: Das schöne Fest, Johannistag (Die Meistersinger von Nürnberg) (youtube.com) či Kurt Böhme: Die Meistersinger von Nürnberg, WWV 96: Das schöne Fest, Johannistag (youtube.com); k následujícímu vstupu Sachse: Die Meistersinger von Nürnberg (The Mastersingers of Nuremberg) : Act I Scene 3: Verzeiht,... (youtube.com) (Hans Hotter, který byl arci považován za ,,norimberského Wotana“ a jinak exceloval také jako Pogner), Die Meistersinger von Nürnberg, Act I: Act I: Verzeiht, vielleicht schon ginget ihr zu weit... (youtube.com) (dosud nepřekonaný ,,domácí“ vídeňský Sachs čtyřicátých a padesátých let Paul Schöffler; jinak: Jerum! Jerum! (Die Meistersinger von Nürnberg) (youtube.com) - tento výstup s panem Zeppenfelem vůbec nevyzněl). K závěrečnému ,,Verachtet mir die Meister nicht" srov.: Josef Greindl - Wagner: Verachtet mir die Meister nicht - Bayreuth Festival/Knappertsbusch (1960) (youtube.com), Die Meistersinger von Nürnberg, WWV 96, IRW 32, Act III: Verachtet mir die Meister nicht... (youtube.com), Ferdinand Frantz "Verachtet mir die Meister nicht" Wagner (youtube.com)... Poezii, kantilénu a tu pravou směs hravosti i stylizované patetiky postrádala i úvodní sešlost mistrů pěvců v prvním dějství, v níž by se mělo jednat o tolik živou přehlídku hlasových a výrazových typů! Impulz by zde měl dát především představitel Kothnera, který býval dříve vždy volen z hlediska typové vhodnosti a každopádně první třídy: má zde svým vyvoláváním jmen jednotlivých pěvců působit podobně jako Radovan v Libuši rétoricky, a zároveň poeticky, jako celé dílo, v němž pak Sachs přímo ztělesňuje humánní vřelost, jakou jinak v žádném Wagnerově díle tolik nenajdeme. Ideálně mu ji propůjčoval zmíněný Paul Schöffler, ideálním Kothnerem pak byl další vídeňský bard Alfred Poell, v Německu Josef Metternich, Toni Blankenheim či Dietrich Fischer-Dieskau (srov. Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, WWV 96 / Act 1 - "Zu einer Freiung" (youtube.com)). Ve Vídni dnes Kothnera štíhlejším hlasem a zjevem ztělesňuje Martin Hässler. Vysloveně chabý byl Ponocný Petera Kellnera, provedený už přímo ztrácejícím se malým hlasem, dokonce i s nejistou intonací, ačkoli dříve se i tato malá role ve městech jako Vídeň či Bayreuth obsazovala velikány jako Gustav Neidlinger! Přímo kroutit hlavou ale ctitel Vídeňské státní opery, sběratel jejích starých nahrávek a pravidelný návštěvník cestující na její představení až z Prahy, musel při nástupu Davida Butta Philipa v první Stolzingově árii (,,Am stillen Herd“). Kolik poezie je do tohoto zpěvu vloženo, jakou milovnickou měkkost, a zároveň rytířskou ušlechtilost, mužnost a vybranost musí Stolzingův zpěv i zjev mít, jak jeho lesklé fráze zněly v podání pěvců jako Bernd Aldenhoff, Max Lorenz, Wolfgang Windgassen, Hans Hopf, Sándor Kónya, ale také Erich Witte, s výhradami snad ještě René Kollo! (Méně krásné, nicméně skutečně hrdinné hlasy měli také slavní představitelé jako Günther Treptow či August Seider.) Pan Butt podobně jako pan Groissböck už svou úvodní frázi nasadil tak nedbale, že o zahájení jakéhosi poetického celku, který by měl být ušlechtile vykroužen, suverénně vokálně i výrazově vyklenut, nemohlo být řeči. Ať se na nás nikdo nezlobí, ale to je hlas, který technicky a interpretační kulturou upomíná spíše na konzervatoř než na jedno z nejprestižnějších divadel světa! (Srov. David Butt Philip sings 'E lucevan le stelle' from Puccini's Tosca (youtube.com) x Die Meistersinger von Nürnberg, Act I, Scene 3: "Am stillen Herd in Winterszeit" (Walther,... (youtube.com), Die Meistersinger von Nürnberg, WWV 96: Morgenlicht leuchtend (youtube.com), Die Meistersinger von Nürnberg: Morgenlich leuchtend (Live) (youtube.com).) Nejživější kreaci ještě ve Vídni úměrně kreaturálnosti těchto komických rolí předvedli představitelé Beckmessera (Martin Gantner) a Davida (Michael Laurenz). Představitelka Evy (Hanna-Elisabeth Müller) se navzdory svému mladistvému půvabu vokálně ztrácela a na vokálně i výrazově zářivou lyriku vídeňských pěvkyň jako Maria Reining, Irmgard Seefried či Hilde Güden nechávala pomýšlet jen jako na světlo dávno zašlých časů.

          Na důkaz toho, že hvězdná obsazení minulých dob neuvádíme nahodile či jako nepřípadné zveličování výjimečných událostí, budiž připomenuto, jací pěvci zpívali hlavní role v ,,Mistrech pěvcích“ také v Národním divadle pražském. Nebudeme pochopitelně vypisovat všechna provedení a jména, jen několik protagonistů několika produkcí, aby bylo zřejmé, že se nejednalo o žádné náhody či jednorázové konstelace, nýbrž o to, že nejvyšší úroveň tehdy po celá desetiletí byla systematicky budovaným standardem. (Srov. také: Beno Blachut: Nun sei bedankt, mein lieber Schwan... (Lohengrin) - sung in Czech (youtube.com); Naděžda Kniplová: Entweihte Götter! (Lohengrin) - Prague 1966 (sung in Czech) (youtube.com); Ladislav Mráz - Wagner: Verachtet mir die Meister nicht - Prague RSO/Jiráček (1954) (youtube.com); Václav Bednář - O Du Mein Holder Abendstern (sung in Czech) (youtube.com).) Tedy: ,,Mistři pěvci norimberští“ v Národním divadle pod taktovkou Otakara Ostrčila roku 1926, Sachsem je Václav Novák, Pognerem Jiří Huml či Vilém Zítek, Beckmesserem Emil Pollert, Kothnerem Jan Konstantin, Stolzingem Theodor Schütz, Evou Ada Nordenová, Ponocným Josef Muclingr, atd. Deset repríz nové inscenace z roku 1934, znovu pod vedením O. Ostrčila: Sachsem je Stanislav Muž, Pognerem Jiří Huml, Beckmesserem a Kothnerem opět Emil Pollert a Jan Konstantin (jak ideálně volení pěvci už typově!), Stolzingem Richard Kubla, Davidem Jaroslav Gleich, Ponocným Josef Křikava, Evou opět Ada Nordenová… Další inscenace přichází až roku 1958, hudebně ji připravil velký znalec Wagnera a Janáčka Jaroslav Vogel a hraje se do roku 1960 osmnáctkrát. Sachse alternují Ladislav Mráz a Antonín Švorc, Pognera Karel Kalaš a Eduard Haken, Kothnera dosud Jan Konstantin a nově i Josef Heriban, Beckmessera Karel Berman a Hanuš Thein, Stolzinga Beno Blachut a Lubomír Havlák, Davida Oldřich Kovář a Antonín Zlesák, Evu Maria Tauberová a Miloslava Fidlerová, Ponocného Václav Bednář a Jindřich Jindrák! Mezi ,,menšími“ mistry pěvci vidíme jména jako Vladimír Jedenáctík, Josef Celerin, Jaroslav Veverka, Jaroslav Horáček, Jaroslav Gleich, Josef Vojta a další, tzn. doslova a do písmene plejádu pravých mistrů pěvců, opravdu rozvinuté hlasy a nezaměnitelné, výrazné osobnosti. Ještě si někdo myslí, že si s kritikami současného provozu vymýšlíme?

       Tímto se Libuše čtenářům rovnou omlouvá, že nebude marnit čas hodnocením nového pražského Tajemství. Až na několik drobností je to alespoň pěkná inscenace; opravdu ale nebudeme s barytonisty jako jmenovaní opět srovnávat pana Plachetku nebo Kotlára a tvářit se, že ta jediná česká premiéra v Národním divadle za sezonu snese s někdejšími standardy sebemenší srovnání. Bezmezné chvály již má beztoho zajištěny od vysoce odborně i charakterově vyprofilovaných představitelů současné ,,kritiky“, a přece jim jejich potěšení nebudeme kazit! To, že šéfdirigent Jindra už na své domovské scéně kromě tohoto Tajemství skoro ani nediriguje, že oslavy smetanovského roku zahájil stažením Dalibora, že dovedl Smetanu nehrát i v den 140. výročí jeho úmrtí 12. 5. 2024, protože měl ,,kšeft" v jiném městě (!), že uvádí jedinou českou premiéru za sezonu - to vše je asi úplně normální. Co na tom, že pan Kotlár zřejmě jako první v dějinách Národního divadla zpívá ,,bysme viděli" místo ,,bychom viděli", resp. snad ani nezpívá, nýbrž mluví sotva slyšitelným hlasem? Co na tom, že podobný nedostatek skutečného fundamentu i (především) kultury přednesu vyznačuje také pana Plachetku coby Kalinu, kterému ani únavné forsírování nemůže zajistit skutečný objem, který by také umožnil opravdu kultivovaně frázovat, totiž příst klenutý, zaokrouhlený, a tak i výrazově bohatý a měkce znějící tón? Pánové Janál, Bárta či Kusnjer takový tón ještě v té či oné míře měli, mezi mladšími současnými barytonisty ho neslyšíme ani náznakem, snad s jistou výjimkou pana Brücklera. Znovu a znovu vyvracet nesmysly, které současní ,,tvůrci" šíři o Smetanových libretech, pak už člověk, který si chce zachovat jakési duševní zdraví, nemůže: Libuše tak učinila mnohokrát, obsáhle vyvracela bláboly, které byly šířeny na adresu Vrchlického Armidy nebo Wenzigova a Špindlerova Dalibora, ale psát o tom pořád dokola není možné: když do médií znovu a znovu přicházejí režiséři, dirigenti či operní ředitelé a velkopansky odsuzují libreta, jejichž slabiny zřejmě jako jediný nespatřil génius jako Smetana, nelze boj s blbostí vyhrát, alespoň ne proti takovéto přesile. Třebaže libreta Elišky Krásnohorské nesporně patří k tomu nejlepšímu, co u nás v operní literatuře 19. století vzniklo, vyznačují se dokonale zvládnutou deklamací českého slova a hudebností, pro něž je právě Smetana tolik obdivoval a čtyřikrát si je vybral, třebaže Krásnohorská napsala i naprosto mimořádné teoretické výklady operní libretistiky, které dokládají promyšlenost jejího přístupu, a její libreta nesporně snesou srovnání s běžnou tehdejší produkcí německou, italskou či francouzskou, libreta Wenzigova a Špindlerova pak svou ideovou koncepčností a poetickou stylizací patří přímo k vrcholům českého hudebního básnictví, u nás dnes každý hlupák neopomene předstírat ,,kritičnost" vlastního úsudku tím, že se o těchto libretech vyjadřuje pohrdavě. Proč se v Itálii nikdo takto nevyjadřuje a nesnaží přepisovat libreta k operám Verdiho? Jsou snad o tolik lepší? Ani u skladatelů druhého či třetího řádu se to v jiných zemích nedělá, pouze u nás se Smetanou, popřípadě Dvořákem. Kdyby režisér opravdu hluboce přemýšlel, pak by musel v závěrečném obraze nejen postavit na piedestal Smetanu, nýbrž nechat jeho představitele, aby nabídl ruku ušlechtilé, obětavé a skutečně inspirované Elišce Krásnohorské, vyzvedl ji k sobě a složil jí poklonu. Tak to samotný Smetana této tehdy ještě velmi mladé autorce, již komponovat rozhodně nebyla samozřejmost, dělal. To byl ovšem Bedřich Smetana, a nikoli Ondřej Havelka - který dokonce neváhal sepsat křiklavě nekvalifikovaný ,,výklad" toho, jak špatné libreto prý Krásnohorská napsala a jak jeho inscenace následuje vzor 19. století. O tom, že v jeho jinak pěkné inscenaci je například citový příběh Blaženky a Víta, ale i panny Rózy a Kaliny, docela degradován, snad nemá cenu dlouze mluvit. Kolik toho Eliška Krásnohorská a po ní Bedřich Smetana dovedli cítit, jak prostými, neokázalými a upřímnými prostředky to dovedli vyjádřit, kolik velkého umu i velké lidskosti dovedli vtělit do tak na pohled prostých forem - a jak málo to dovedou pochopit a ztvárnit dnešní estéti! Pokud by někdo chtěl slyšet skutečně rozvinuté, zvonivé lyrické hlasy, se zářivými výškami i hloubkami, jimiž by měly být role jako Blaženka či Mařenka prováděny, nechť si pustí Marii Budíkovou v první Krombholcově nahrávce Tajemství z roku 1945 (Marie Budíková: Což ta voda s výše strání padá (Tajemství) (youtube.com)) nebo Štěpánku Jelínkovou coby Jitku, Mařenku či Jenůfu; o svrchované Ludmile Červinkové vůbec nemluvě (Ludmila Červinková: Jsem děva sirá (Čertova stěna) (youtube.com), Ludmila Červinková: Ó Bože lásky!... Svol, pane z Růže (Čertova stěna - finále) (youtube.com)). A pokud by se někdo chtěl přesvědčit, jaké básnické virtuozity byla Krásnohorská mocna, nechť si alespoň prolistuje její mimořádné překlady Byronova ,,Childe Harolda", Mickiewiczova ,,Pana Tadeáše", Hamerlingova ,,Krále sionského", Puškinova Borise Godunova nebo Bizetovy Carmen, která se v jejím překladu u nás hrála ještě po 2. světové válce (srov. nahrávku s Beno Blachutem a Zdenkou Hrnčířovou: Beno Blachut, Maria Tauberová: Parle-moi de ma mère (Carmen) - sung in Czech (youtube.com)). Už jen tyto překlady, k nimž se řadí ještě další, pocházejí z pěti různých jazyků! Jaroslav Vrchlický si pro ně Krásnohorské velice vážil - neváží si jí však lidé, kteří tyto knihy a autory neviděli ani za výlohou, natož aby dovedli analyzovat jejich básnickou strukturu. Kdo dnes chválí Smetanovu hudbu, a haní jeho libreta, zvláště ta od Elišky Krásnohorské a Josefa Wenziga/Ervína Špindlera, je podobný hlupák, jako je ten, kdo chválí pozdní opery Giuseppe Verdiho, a haní ty rané. Tito lidé si myslí, že mají vybíravý úsudek, a přitom nic nepochopili.

          Pokud tak ovšem jde o opravdovou interpretaci, posluchači, kteří milují Tajemství, si jistě raději o samotě pustí opravdové interprety jako V. Jedenáctík, J. Křikava či K. Kalaš a dirigenty, kteří s nimi role jako Bonifác či Mistr zednický opravdu studovali: Tajemství: Teď, mistře, teď!... Nu jářku... (Křikava, Jedenáctík, Kočí, Kalaš/KROMBHOLC, 1953) (youtube.com), Vladimír Jedenáctík: Tak! Já se rvu, až přerazil jsem trám (Tajemství) (youtube.com). (Kdo by chtěl slyšet, co míníme vokální a přednesovou kulturou, nechť si pustí jen tyto vybrané fráze z Novákova Karlštejnu, v nahrávce, která interpretační úrovní V. Bednáře, K. Kalaše a Z. Hrnčířové tvoří doslova vzor: Karel Kalaš: Královna nemluví, královna káže! (Karlštejn) (youtube.com), Václav Bednář, Zdenka Hrnčířová: Chce se mi pít... Je ti trpká moje mělničina? (Karlštejn) (youtube.com); srov. A. Plachetku, 3:00n. The Devil's Wall / Čertova stěna: Only one lovely woman's beauty touched me / Jen jediná mě... (youtube.com).) Dodejme, že v ,,Mistrech pěvcích“ z roku 1978 Kothnera alternovali Theodor Šrubař a Rudolf Jedlička, v inscenaci z roku 1982 se k R. Jedličkovi místo předčasně umírajícího T. Šrubaře přidal J. Jindrák. Jaká škoda, že tito Kothnerové nezažili dnešní Wotany…

 

Martin Bojda

26. května 2024

  

,,Wien, du Hauptstadt der Phäaken,

Sprich, was bist du so verwandelt?

Einöd' ist dein Wurstelprater,

Wie dein neues Karltheater.

(…)

Ei, du altes, dickes Wien,

Fallstaff du der deutschen Städte,

Muntrer, sorgenloser Schlemmer,

Viel beneidet von den andern.

 

Sag, was hat dich so verwandelt?

Sag, was ist aus dir geworden?

Und was soll aus dir noch werden,

Wenn du fortfährst, so zu maulen?

(…)

Armes Wien! Die Götter haben

Dich nicht lieb mehr, denn sie nahmen

                               Dir dein Liebstes – deinen Strauß,

Deinen letzten Trost und Ruhm.

(…)

Ja, das Leben ist ein Tanz!

Und ein Waffentanz mitunter,

Und ein Totentanz bisweilen –

Ein Charaktertanz gar selten.“

 

Eduard von Bauernfeld: Das alte Leben ein Tanz

(am Begräbnistage des Walzerkomponisten Strauß)