,,Máme mnoho nepřátel, největší ale ze všech je – naše pražské divadlo.“

 

Karel Havlíček Borovský

 

Recenze premiéry konané 24. 4. 2021 ve Stavovském divadle

 

Obsazení :

 

Don Giovanni: Pavol Kubáň

Leporello: Miloš Horák

Dona Anna: Jana Sibera

Donna Elvira: Alžběta Poláčková

Don Ottavio: Richard Samek

Zerlina: Lenka Máčiková

Masetto: Lukáš Bařák

Komtur: Zdeněk Plech

Orchestr a sbor Národního divadla

Dirigent: Karsten Januschke

Režie: Alexander Mørk-Eidem

 

Libuši se opravdu nedostává času, především však sil a chuti obsáhleji psát o druhé premiéře, na niž se Opera Národního divadla zmohla po více než roce covidového odstavení kulturního provozu a dalších součástí našeho života. O tom, jak málo umělecká stejně jako akademická obec dovede vyvíjet účinného odporu proti eklatantně absurdním a likvidačním opatřením vlád, vydávajícím se za ochranu veřejného zdraví, jsme psali už jinde a představitelům těchto obcí to podle všeho nemá cenu říkat. Lidé si zvykli na to, nechat si od státu poručit prakticky sebevíce iracionální a lidskou svobodu a důstojnost ponižující opatření, a s klidem se dívají na neuvěřitelné projevy policejních zákroků vůči nevinným občanům jen za to, že nemají na ulici nasazenu masku, na snahy kontrolovat a potlačovat nepohodlné názory (viz neskutečné počínání německého ministra vnitra Seehofera), na samozřejmost, s níž byla prakticky vyloučena veřejná manifestace politické kritiky (jedná se o nejhrubší represi politické neposlušnosti od doby totalitních zákazů, sledování a mlácení opozice), na mediální propagandu předstihující lži, manipulace a osočování nekonformních názorů z doby, kterou jsme chtěli považovat za minulost. To, co se děje s touto společnosti pod (doslova) rouškou jedné epidemie, je strašlivé. Místo bdělosti a nesmiřitelnosti vůči těmto podstatným tendencím současné doby, tendencím více či méně fašizoidním, se zvláště český konzument o to raději nechává uspávat mediálně-politickým divadlem a kýči, předstíranou akčností a dramatičností ,,velkých gest“, o to nabubřelejších, oč větší prázdnota a reálná dezorientovanost se za nimi skrývá. Budiž, v tomto tíživém období Burianovo Národní divadlo blahovolně projevilo ,,známku života“ a pokusilo se konkurovat mediálnímu divadlu divadlem v klasickém slova smyslu (ačkoli estetická a duchovní úroveň je už dlouho prakticky stejná). Národní divadlo, které má historicky bezkonkurenčně nejužší repertoár a nejhorší dramaturgii ve svých dějinách, zejména nejmenší počet kusů z domácího repertoáru, i další z toho mála premiér zcela promarnilo, když přestudovalo po desítky let neustále běžící základní kámen běžného repertoáru, Dona Giovanniho. Další naprosto zbytečná premiéra, jejíž zbytečnost však takřka odzbrojuje uměleckou fádností celé inscenace.

 

               Je třeba zdůraznit, že Don Giovanni se v Praze v poslední době hrál ve zdařilé staré inscenaci Václava Kašlíka a Josefa Svobody, inscenaci, která nikomu a ničemu neubližovala, kterou nebyl nejmenší důvod stáhnout, navíc jako titul, na nějž chodí z valné části turisté a ,,sváteční“ návštěvníci. Tato inscenace, která právem nahradila paskvil režisérů, kteří si říkají ,,SKUTR“ (a k níž se nejlépe hodila jablečná žvejkačka), byla umělecky i ekonomicky naprosto neodpovědně stažena, aby byla ihned za velké peníze nahrazena novou. Ta se právě ukázala jako zcela promarněná šance. Nu, Libuše si oddechla, že to nedopadlo úplně tak jako s Rigolettem paní Barbory Horákové Joly, o jejímž hegeliánském formátu psala posledně, anebo jako s Kouzelnou (Děsivou) flétnou Vladimíra Morávka, tzn. s inscenacemi, které prakticky brání divákovi, který chce vnímat daná díla, do divadla přijít. Všechno je lepší než tento typ inscenací, v němž režisér prostě inscenuje sám sebe (už proto z toho bývá paskvil), – ale není obdobou téhož zase taková vyprázdněnost, nenápaditost a bezkoncepčnost, jakou pro Nora Hansena ,,vytvořil“ jeho krajan Alexander Mørk-Eidem? Jakou interpretační strategii tato režie sleduje, o co podle ní v díle dějově jde a v čem spočívá specifika jeho estetiky? Pár závěsů, ordinérních rekvizit a pestrobarevných kostýmů – to je celá inscenace. O herecké akci a umělecky interpretační úrovni raději vůbec nemluvit. Postavy zde co do kostýmu a způsobu jevištního počínání nejsou prakticky vůbec diferencovány, totéž prostředí. Vše jako kdyby se odehrávalo kdesi v prádelně či školní tělocvičně chystající se na maškarní ples. O tom, že norský ředitel Opery Národního divadla bez odpovídajícího zdůvodnění a výsledku, a to navíc v době enormních ztrát kvůli covidu, opět celou inscenaci svěřil zahraničním umělcům, a to norsko-švédskému režiséru a německému dirigentu, už je škoda mluvit. Pokud si praktiky Hansena a jemu podřízených uměleckých šéfů nechají líbit soubory, nechť nadále přihlížejí. Jejich neschopnost se organizovat a proti otřesnému způsobu vedení Opery opravdu postupovat, je ostudnou vizitkou, podtrhující ovšem převažující uměleckou úroveň. Proč byl nový Don Giovanni po Rigolettovi a dalších kusech opět svěřen cizímu dirigentovi, a nikoli některému z dirigentů a šéfdirigentů, kteří v Praze berou stálý plat, zůstalo opět nevysvětleno a neobhajitelné. Doporučujeme všem divákům se informovat, kolik jen Opera Národního divadla za vedení Pera Boye Hansena utratila peněz za zahraniční hosty, a uvážit, podle jakého klíče asi byli a jsou voleni, nejlépe v čurdách. Stačí k tomu dodat už jen to, že šéfdirigent Státní opery Steffens oddirigoval za celou dobu svého angažmá toliko pár repríz Fidelia a Traviaty, od prosince 2020 několik měsíců vůbec nebyl v Praze, kde bere šéfovský plat (a ,,přenechává“ nové tituly externím hostům!), nekomunikuje se sólisty, neúčastní se zkoušek na Schrekerův Vzdálený zvuk, který se přece uvolil dirigovat, a nechal se dokonce přistihnout při tom, že během své nepřítomnosti dirigoval v zahraničí koncerty. A nový Don Giovanni je, světe, div se, zase koprodukce, a to s Mannheimem. Zkrátka hlavně, když to cinká.        

 

               K chabosti a bezkoncepčnosti ,,nového“ pražského Dona Giovanniho dodejme, že se týká i bezvýrazně kapelnického vedení dirigenta Karstena Januschke, který zaujal tak akorát svými ,,ohnivými“, jistě však nemozartovskými gesty při předehře. Typickým projevem této bezkoncepčnosti je míchání různých verzí díla, škrtnutých a přidaných míst, namísto aby se ve Stavovském divadle, má-li mít uvádění zde, v místě světové premiéry, specifický smysl, hrála právě ta verze, kterou zde uvedl Mozart. Probírat inscenaci podrobně se nevyplatí už proto, jak nápadu- a styluprostá je. Úroveň inscenace odpovídá zhruba ideové a estetické kvalitě plakátů, jimiž Národní divadlo od této sezony své tituly a tak i Dona Giovanniho oficiálně prezentuje. V případě Giovanniho nesestává tento plakát z ničeho jiného než tří oranžových ohryzků od jablka na šedé ploše a černém pozadí. Zrcadlo, řekni mi, které světové divadlo má nejduchaplnější plakáty? A řekni mi, co mám udělat pro to, abych dostal zakázku na plakáty pro ,,první scénu“, když taky umím nakreslit a vybarvit ohryzek od jablka? Nad tím, že Národní divadlo se prezentuje takovýmto způsobem, se rovněž už nikdo nepozastavuje, stalo se to standardem… V inscenaci se to hemží projevy konvenčního nepochopení slohu díla, zejména nemístné expresivity a naturalistického herectví. Postavy dona Giovanniho či Leporella nejsou opravdu vytvořeny, zásadní rozdíl v jejich herecké, vizuální i hudební povaze naprosto mizí. Korunu všemu nasadí, když Komtur převlečený za Zdeňka Plecha dona Giovanniho probodne mečem (a nechá poté ještě dlouho dozpívat). Chyběla tam už jen malá Gilda z Rigoletta v kšiltovce, která by udělala vohýnek. Jo, paní Horáková Joly, to je jiný kafe, to se pozná škola Calixta Bieita! Ze všeho nejnešťastnější pohled však byl na to, jak se Pavol Kubáň s rolí (do níž má dokonce přijít Jiří Brückler, naprosto nedostatečný na podzim už jako Hrabě Almaviva, a Pavel Švingr do Leporella!) trápí nejen pěvecky, nýbrž i v kostýmu. Ten měl již brzy po začátku propocený tak, že to působilo opravdu hodně neesteticky a neklasicky. To je trochu odzbrojující trapno, ale musí být pranýřováno jako velká vina režie, resp. kostýmů. Něco takového by neměla režie připustit, mělo to být eliminováno při zkouškách! Je nepřijatelné takto prezentovat, navíc pod drobnohledem televizní kamery, hlavní postavu, a to šlechtického milovníka. Giovanni musí být vtělená elegance, jakkoli povrchní: světák a ničema, jak se v díle bezpočtukrát řekne, nicméně s panskými způsoby, jistou suverenitou a přitažlivostí, svůdností a uhlazeností způsobů i výrazu, tzn. dramatického i pěveckého projevu. Je nepochopitelné, z jakého důvodu byl pro tak významnou roli, jako je don Giovanni v prvním obsazení a ve Stavovském divadle (kde jinak dosud nezpíval, což je jistě historický ,,rekord“!), vybrán Pavol Kubáň. Pan Kubáň rozhodně není pěvcem pro romantický repertoár, naprosto mu chybí kantiléna, chybí mu však i objem, přirozená znělost a krása hlasu. To jsou ovšem v kombinaci s elegancí frázování hlavní atributy pěvecké linie dona Giovanniho! Pan Kubáň zpívá expresivním, z velké části hrubým, často přímo štěkavým způsobem: tak nejen v parlandu, nýbrž dokonce i v extrémně nezdařilém provedení ,,šampaňské árie“, kde se naplno projevila jeho vokální nedostatečnost. Pro serenádu, duet s Zerlinou a další místa mu naprosto chyběla kantiléna a ve všech těchto polohách další uvedené atributy. Jeho hlasově fádní, šedivý projev, propojený s nepatřičnou expresivitou a upoceností, z něj bohužel vytvořily Giovanniho – naprostý protipól představitele, kterého Libuše ctí jako ideálního, po pěvecké i herecké (včetně vizuální) stránce naprosto dokonalého: Mistra pěvce Cesare Siepiho. (https://www.youtube.com/watch?v=GY-_3oCnqtY ; https://www.youtube.com/watch?v=gD2xyvXibE0 ) Je naprosto nepochopitelné, jakými cestami se ubírá nejen dramaturgie, nýbrž i obsazovací politika současného vedení Národního divadla. Obsazení pražských operních premiér už delší dobu přímo bijí do očí svou každému zasvěcenému jasnou nepatřičností a extrémní uměleckou nedostatečností. Pokud Zdeněk Nejedlý, který pamatoval ještě Operu před rokem 1900, mohl za Ostrčila psát, že ,,takto krásně“ se v Národním divadle snad nezpívalo od prvních let se smetanovským ansámblem z Prozatímního divadla, jako právě díky Ostrčilovu – a totiž, pane Kyzlinku – pečlivě budovanému, vytříbenému a dokonale co do pokrytí jednotlivých poloh vyváženému souboru, můžeme říci, že tak špatně jako dnes se v Opeře Národního divadla snad ještě nezpívalo. Umělecký úpadek za šéfování Jaroslava Kyzlinka a Jana Buriana je naprosto eklatantní. Je nepochopitelné, proč Národní divadlo z rolí jako Giovanni, Přemysl a další vystrnadilo Martina Bártu, který je dnes na vrcholu sil a jednoznačně ostatní pražské barytonisty předčí; jeho Giovanni podobně jako dřívější Romana Janála alespoň měl onu kantilénu a jistou mužnou fazonu; poslechněte si, jak Giovanniho dovedl zazpívat pan Janál (https://www.youtube.com/watch?v=tOctPBF_Zvg ), a srovnejte si to s pány Kubáněm, Plachetkou, Brücklerem (v jiných rolích), neřkuli Švingrem, Plechem, Bařákem…

 

               Mnohem lépe než pan Kubáň si počínal Miloš Horák coby Leporello, totiž zpěvák alespoň provozně důvěrný s mozartovským repertoárem, pro nějž se jeho lehký a jednoduše uplatňovaný, v zásadě však docela hezký, barevný tmavý hlas hodí. (Rozhodně se nehodí na Chrudoše.) Pan Horák ani příliš nepřehrával, karikaturizace Leporella (řízená samozřejmě režií) nepřesáhla běžnou míru antislohovosti, na niž jsme si dávno zvykli. (Kdyby někdo nevěděl, co je antislohovost: to je třeba, když do klasicistní opery vběhnou sboristé a na příkaz režiséra, který o umění nemá ani potuchy, ,,obohacují“ Mozartovu partituru tím, že pokřikují či výskají, když sólisté mozartovský zpěv ,,obohacují“ nejen romantickými, nýbrž populárně-naturalistickými prvky, když se don Giovanni válí po jevišti a dopouští obscénností apod.) Naprosto nepřijatelným byl podle očekávání Masetto v podání mladého Lukáše Bařáka, který se už Hansenovi ,,osvědčil“ v paskvilním Rigolettovi: je nám líto, ale toto opravdu není Masetto z první české scény, která by chtěla patřit do ,,evropské ligy mistrů“. Stala se z prvního obsazení na první české scéně, kde šlo dříve o výsadu nejlepších, samozřejmost pro začátečníky či okolo jdoucí zahraniční hosty? Naprosto neprůrazný, maličký a tvrdý hlas, bez základních technických i uměleckých, interpretačních předpokladů (frázování, deklamace apod.). Za nepřijatelného nelze než znovu označit Zdeňka Plecha, opět zcela nepatřičně obsazeného do profondní role, pro niž rovněž postrádá základní vokální, neřkuli představitelské předpoklady. Jeho jednotvárný, bezbarvý a křičivý projev, umělecky patřící do muzikálu, postrádá objem, znělost hloubek a plnost tónu ve střední poloze. Své si podobně jako Miloš Horák mnohem spíše na slušné úrovni odbyl Richard Samek coby Ottavio. Opět ne víc než to, ale aspoň profesionální a stylově trochu přiměřený výkon (i když také díky povaze role; vzpomínky na některé křiklavě odbyté kreace pana Samka nás stále pronásledují). Ze sopranistek si docela dobře vedla Jana Sibera, která se vypořádala s donou Annou, jakkoli by měla zpívat spíše Zerlinu (z představitelského hlediska nesporně). Lenka Máčiková zpívala Zerlinu dobře, docela průrazným, svítivým vysokým sopránem, její výrazný zjev (pohled) však roli snad činil příliš dominantní. Pan Bařák vedle ní působil ještě submisivněji. Nevýrazná byla i Alžběta Poláčková, která na Elviru zřejmě vokálně nestačí, podobně jako (obzvlášť) na Hraběnku ve Figarově svatbě: jejímu hlasu se nedostává potřebné robustnosti, objemu či šířky tónu, což se v kombinaci s nedbalostí interpretační projevuje ve velmi nedostatečné výslovnosti a srozumitelnosti slova. To spolu ovšem souvisí: artikulace je spojena s hudebním rozvedením, patřičnou vokalizací fráze. Paní Poláčková prostě ,,jede“ svým snadným lehkým stylem, v němž nic nevyzní, vokálně ani výrazově; chybí objem, a tak i diferencovanost zvuku. Přitom předpokladů má spoustu (zejména ovšem představitelsky, což, zdá se, dnes stačí…) a v některých rolích nás i příjemně překvapila. Libuše si nemůže pomoci, ale při paní Poláčkové vždy ihned myslí na velkou paní Ludmilu Červinkovou – ovšem jako na protiklad, ideální protipól, resp. vzor toho, co u paní Poláčkové (dosud?) chybí a co by se od ní nejlépe měla učit. Libuše našla v útrobách internetu tento pravý zázrak, nikdy nevydaný na CD: prosíme všechny čtenáře, poslouchejte a učte se u paní Červinkové, co to znamená umět zpívat – https://classic.europeana.eu/portal/en/record/2048401/item_OWUVY5QJTVAR5GTNLIYBIBLD2HBTLAEU.html?q=l%C3%ADda+%C4%8Dervinkov%C3%A1#dcId=1618405199700&p=1. (Popř. bezkonkurenčně zde jako Vendulka: https://www.youtube.com/watch?v=jqIepSEAyU8 ) Pokud by někdo nevěděl, co Libuše míní objemem a šířkou tónu, nechť si prosím poslechne jen jediný vokál dalšího Mistra, z doby, kdy ještě existovalo operní umění a za autority v něm nemohli platit lidé jako Pavol Breslik, Klaus Florian Vogt, Jonas Kaufmann, Vittorio Grigolo e tutti quanti: Cornell MacNeil a jeho ,,ferma“ v Traviatě, zde 7:36n.: https://www.youtube.com/watch?v=7ZjPtbvbfWY . Kdo zná paní Červinkovou nebo MacNeila, musí neskonale trpět při pohledu na to, jak strašlivě laťka v opeře spadla, jak neuvěřitelný úpadek v ní nastal, a to nejen co do osobní kultury umělce, interpretačního umění, nýbrž i co vokální, technické disponovanosti. (Pražský Don Giovanni stejně jako Rigoletto to ostatně dosvědčuje neomylně: ani jediný opravdu velký hlas!) Zároveň však takový posluchač nemůže ztrácet entuziasmus, lásku k opeře a důvěru v možnosti opravdové (pěvecké) kultury, protože vidí, co všechno možné je! Musíme se o to však snažit. A to budeme dělat jen tehdy, když nám nebude stačit jako tvůrčí a interpretační výkon libovolná instalace a libovolný štěk. Kulturní výkon, který stojí za novým Donem Giovannim a celým hansenovským provozem Opery, by se dal vystihnout bonmotem:

 

Založili jsme si kvarteto.   

 

A kolik vás je?

 

Tři.

 

Kdo?

 

Já a můj brácha.

 

Ty máš bráchu?

 

Ne, proč?          

 

   

 

Martin Bojda

 

25. dubna 2021