Hodnoty, důvody a cíle časopisu

 

 

Tento časopis vzniká z potřeby. Z pocitu palčivé potřeby, nedostatku, ba, zdá se, soustavného omezování prostoru pro vyjadřování názorových, hodnotových hledisek, o něž zde půjde, a ze zrovna tak rostoucího pocitu nutnosti jejich obhajoby v současném veřejném diskursu. Časopis Libuše nechce být odborným ve smyslu: uzavřeně specialistickým časopisem, nýbrž časopisem oslovujícím co nejširší veřejnost, a přitom se programově snažícím vyvarovat toho, co současnou publicistiku, a s ní ovšem lidské a společenské sebe-vědomí vůbec, tak strašně devalvuje: prodávajícího se či jinak konformního, mainstreamového myšlení, které nikoli kriticky reflektuje, nýbrž nanejvýš komentuje standardizované vzory jednání a chápání. Degenerací reflexe v komentář, komentář ,,událostí“, registraci ,,novinek“, se ztrácí i původně kritický rozměr a záměr, fundament a horizont jejího výkonu. Redukce člověka jako rozumné a svobodné bytosti v část systému (jejž ,,zdola“ upevňuje, aniž je ,,shora“ vidět) a myšlení současného v komentování událostí jsou dvě stránky téhož: ,,komentátorský“ přístup k ,,událostem“ rezonuje ztrátu vědomí o tom, že (každý jeden) člověk je (má, může být) strůjcem dění, že bytí stejně jako myšlení má kreativní povahu, a tak je (co do své možnosti, má být) nikoli v afirmativním, reproduktivním, nýbrž právě tvořivém, potenciálně měnivém poměru k stavu věcí.

 

               Tato krize dostoupila nových vrcholů v české kultuře, lépe řečeno v českém kulturním provozu roku 2018, jenž zároveň přinesl některé výzvy a příležitosti tak významné a tak palčivě nezúročené, že k tomu není možné nadále mlčet. Rok 2018 přinesl velká výročí v čele se stým výročím vzniku (mezitím arci rozbité) Československé republiky, k němuž přistoupilo padesáté výročí okupace 1968, a – nejnestoudněji promlčené – sto padesáté výročí položení základního kamene Národního divadla a u té příležitosti konané premiéry Smetanova Dalibora. Kdežto položení základního kamene bylo ze strany dnešního vedení Národního divadla spíše zesměšněno nedůstojným přípitkovým a letáčkovým ,,matiné“ a nečinností všech scén Opery toho dne, o premiéře nové inscenace Dalibora (jež by byla jedině adekvátním připomenutím výročí) nemluvě (dodejme, že Vídeňská státní opera, slavící 150 let od svého otevření v roce 2019, je již letos ozdobena velkou symbolickou číslicí a v září organizovala reprezentativní konferenci, na jakou, nemluvě o publikacích, inscenacích apod., v českém prostředí nemůže být pomyšlení), sté výročí ČSR bylo – alespoň nominálně – příležitostí pro to, že některá česká divadla se konečně odhodlala nově provést ,,národní“ operu, Bedřichem Smetanou speciálně psanou a po léta (takže ji, mezitím ohluchnuv, sám nikdy neslyšel!) uchovávanou pro jedinou příležitost, uvědomovaně slavnostní otevření Národního divadla, Libuši. To, v jaké podobě k prezentaci Libuše však již v září 2018 stačilo dojít, nejen na úrovni inscenací, nýbrž snad ještě víc na úrovni vyjádření nominálně kompetentních osob od divadelních ředitelů přes pěvce až po kritiku a publicistiku, neumožňuje – totiž tím množstvím banalit, stereotypů a leckdy i věcných nesmyslů – skutečně občanskému kulturnímu vědomí, jemuž na snažení Smetany a budovatelů Národního divadla nepřestalo záležet, mlčet.

 

               Nejde ale jen o otázku (podob) prezentace Smetanovy Libuše; reagovat je konečně třeba na stále tristněji působící, svou prázdnotou stále nesnesitelněji ,,křičící“ celkovou situaci, kterou operní provoz ve vztahu k národnímu repertoáru jen jako kdyby symbolizoval. (Analogií přístupu pražského Národního divadla k českému repertoáru je například přístup organizátorů Bayreuthských slavnostních her k odkazu Richarda Wagnera.) Nová inscenace Libuše přišla do doby, kdy pražské Národní divadlo (disponující přitom vedle generálního ředitele bezkonkurenčními čtyřmi operními řediteli) historicky opět bezkonkurenčně hraje již jen jedinou Smetanovu operu (tu nejpopulárnější: Prodanou nevěstu), od Dvořáka jedině Rusalku a Čerta a Káču, nic od Fibicha, o Foersterovi, Ostrčilovi a dalších vůbec nemluvě. Ačkoli Češi přes omezený počet obyvatel patří k národům s nejbohatší operní literaturou na světě (spolu s Italy, Němci, Francouzi a Rusy), schopnou premiéry celých sezón zaplnit jen vlastními kusy, jejich Národnímu divadlu se národní repertoár rozhodně nezdá představovat prioritu. (Argumentovat tím, že v letech 2018 a 2019 se uvádějí nové produkce Libuše a Dalibora, by bylo v poměru k celku a k frekvenci jejich předchozího uvádění nanejvýš alibistické.) Samotná skutečnost dlouhých let, někdy i desetiletí neuvádění děl, jež přitom po desetiletí jiná patřila k nemizejícímu, kmenovému repertoáru, je dostatečně výmluvná pro toho, kdo historii založení a provozu Národního divadla (jehož Opera, vedená osobnostmi jako Ostrčil, Talich či Krombholc, byla přinejmenším do šedesátých let na světové úrovni) trochu zná.

 

               Tento stav je přitom třeba vnímat jako kvintesenci stavu (nejen české) kultury vůbec; právě pro jeho širší příznačnost jeho reflexemi v době mezi 150. výročím základních kamenů a 100. výročím republiky a v době nových prezentací Smetanovy Libuše začínáme. Problémem není ani tak (ne)hrání konkrétního dramatického díla jako proměna společnosti – jež se přitom svými ,,oficiálními“ představiteli a institucemi tak licoměrně (a, jak se zdá, za lhostejnosti, pasivity většiny lidí) navenek tak hlásí k oněm výročím a obsahům s nimi spojeným. Jde o situaci extrémního nárůstu (a rizika) populistických politických hnutí, ohánějících se ,,národními zájmy“ a ,,hodnotami“, ,,tradicemi“, a přitom se svou pasivitou podílejících na propadu opravdového kulturního života.

 

               Jiný ,,kvintesenciální“ příklad, pustě provokující vulgární dramatická ,,práce“ chorvatského režiséra Frljiće, výhodně definitivně obnažil (klíčový) podíl, zradu těch, kteří přitom jsou namnoze nejvíc zodpovědní, totiž zapojených intelektuálních a uměleckých elit a médií. Tu se ukázalo schovávání egoistické, destruktivní, úmyslně urážející svévole za ,,tvůrčí svobodu“, afirmativismus kruhů, které by měly plnit roli kritických arbitrů. Divadlo, které od počátku reklamovalo vtahování diváků do děje, se začalo jejich reagování (jakkoli z části opět jinak populisticky manipulované) bránit, a úmysl šokovat, ba zranit, vystoupit z ,,neškodnosti“, ,,neutrality“ ,,pouhého“ umění byl najednou omlouván tím, že jde přece ,,jenom“ o umění, a docílené rozhořčení publika jako neadekvátní subjektivní postoj. Zhruba jako v aforismu Karla Krause, podle nějž se člověk, chovající se jako prase, omlouvá tím, že je ,,taky jenom člověk“, a ohrazuje, že je ,,přece taky člověk“, chová-li se jako k praseti někdo k němu; nebo jako v jiném, v němž se pohoršuje nad nevděkem buřtu, který si dovolí prase nazvat prasetem. Rozpad hodnotového vědomí a integrality umělecké tvorby a reflexe je spojen se ztrátou vědomí o tom, že trvalým hlavním a nedělitelným měřítkem lidské kultury, umělecké tvorby, je to, nakolik je opravdu lidskou, její humanita. 

 

               Nově zakládaný časopis Libuše reaguje ale na stále markantnější ,,podivnost“ doby, v níž žijeme: doby, v níž – chestertonovskými slovy Petera J. Kreefta řečeno – snad jen ještě ,,obyčejní lidé dosud věří ve skutečnou mravnost, v opravdový rozdíl mezi dobrem a zlem, v objektivní pravdu, možnost ji poznat a v nadřazenost krásy nad ošklivostí“, zatímco ,,naši umělci dávají záměrně přednost ošklivosti před krásou, naši moralisté se bojí dobra více než zla a naši filozofové se hlásí k různým formám postmodernismu, který redukuje pravdu na ideologii nebo moc“; v ,,kultuře, kde se filosofové vysmívají moudrosti a moralisté morálnosti“ (Tolkienovo vidění světa, překl. Štěpán Smolen).

 

               Romain Rolland, od jehož narození v roce 2016 za smutného nezájmu uplynulo sto padesát let, psal podle svých slov své ,,Životy slavných mužů“ jako ,,pomoc“ pro lidi, kteří vedou ,,krušný život (…) denního boje“ s rozmáhající se duševní prostředností a přizpůsobivostí, ,,boj zpravidla truchlivý, bez velikosti, bez štěstí, boj bojovaný v samotě a mlčení“, nicméně v ryzosti a o ryzost sebe sama ve světě, v němž o ryzost dávno nejde. Hybnou silou takového boje přitom je (tak již Rollandova) zkušenost, že takový ,,boj“, totiž neakceptování ,,normalit“ standardizovaných dobovým provozem, se děje i vůči autoritám, které by měly ,,oficiálně“ představovat kulturu. Rolland nicméně ,,nepřikládá jméno reků“ ani těm, ,,kdo zvítězili myšlenkou nebo silou“. Přikládá je výlučně ,,těm, kdo byli velicí srdcem. (…) Kde není veliký charakter, není velkého muže, není ani velkého umělce, ani velkého muže činu; jsou pak jen duté modly pro ničemný dav: čas je zničí všechny pospolu. Málo nám znamená úspěch. Jde o to, abychom byli velcí, ne abychom se zdáli velicí.“ V tom dodávají sílu proti přesile hmotné a instituční síly nad silou, ryzostí duchovní právě ,,rekovní přátelé, veliké duše, jež trpěly pro dobro“, v jejichž čele Rolland vidí stát, kráčet Beethovena. V osobním neštěstí a tváří v tvář triumfu banality, módně řečeno též ,,lži a nenávisti“, nemají podle Rollanda lidé klesat, nýbrž se těšit vědomím, že ,,nejlepší z lidí jsou s nimi“; beethovenovským příkladem zrození ódy, nadto chóru na radost opuštěným jedincem klesajícím pod zdravotním i sociálním zbídačením. (Život Beethovenův, překl. Pavel Eisner)   

 

               Také podle Friedricha Schillera (O estetické výchově člověka, překl. M. B.) ,,má všechno zlepšení v politice vycházet ze zušlechtění charakteru“; ,,všechno osvícení rozumu zaslouží úctu jen potud, pokud směřuje k charakteru“, ba ,,cesta k hlavě musí být otevřena srdcem“. Že ,,vzdělání cítění je naléhavější potřebou doby“, bohužel neplatilo jen pro dobu Schillerovu, nýbrž tu naši ještě víc. O charakteru a srdci, jež tematizují Rolland či Schiller, arci máloco uslyšíme v mainstreamu současné filosofie a umělecké produkce: konferenci či publikaci na téma charakteru nebo srdce neuvidíme, zato těch o tělesnosti, smyslovosti, subjektivitě a relativitě bezpočet. Triumf expanzivního egoismu v umělecké tvorbě, nejpříznačněji v divadelní režii, je a v časopise Libuše bude demaskován jako zvětšovací sklo roztahujícího se egoismu obecně lidského, morálního, jenž ochromuje současnou společnost a její umění ,,jen“ nejnázorněji; o to typičtěji, oč je její produkce i recepce více, nejvíce odkázána na subjektivitu. V – banalitou, prázdnotou svých výsledků dávno usvědčeném – manipulativním ,,narativu“ o tvůrčí svobodě jako neomezenosti tvůrcovy (libo)vůle, fantazie (ač už logicky je tvorba vždy zároveň řízena, ba právě jako lidská integrována rozumem), se nově realizuje totalitní model represivní kultury, oktroje přeneseného z odlidštěného aparátu na ,,aparatizovaného“, bez-ohledností a bez-kontextovostí své údajné, kýžené novosti dehumanizovaného člověka. Klišé o ,,novém“ jako založeném eliminací všeho předchozího, již o sobě nahrazující kvalitativní kvantitativním, systematické chronologicky historickým, na úrovni umělecké tvorby, resp. interpretace, manifestuje konfuze a redukce procházející celým soudobým společenským vědomím, přičemž společným jmenovatelem zůstává vždy totéž: egoismus a s ním spojený mravní i intelektuální (poznávací) nezájem o druhého, jiného, nejpříznačněji: staršího, předcházejícího.

 

               Jak přitom říkával G. K. Chesterton, demokracie se osvědčuje právě vstřebáním tradice, dáním slova druhým včetně mrtvých. Opravdová (tvůrčí) řeč není monologická, nýbrž dialogická, komunikativní, vědoucí o tom, že otevřený horizont vyžaduje pevné východisko, umění nového znalost starého, dosah promluvy hloubku naslouchání. Odbourat poučení, kompetenci, a dialog, komunikaci, záměna svobody za libovůli, je však něčím, co expanzivní ego potřebuje k svému etablování. Hlásání ,,nového“ jako ,,tlusté čáry“ za vším předchozím (namísto osvojivého překonání), radikální diskontinuita, je jeho nejvlastnější potřebou: pak je nejen možné dělat cokoli, nýbrž též to, aby se na tom podíleli stále titíž (právě nejexpanzivnější) lidé, aby k žádnému vyrovnání se sebou, tedy s vlastní minulostí, vůbec nedocházelo. Umění jako reprodukce namísto překonávání (postupující) reálné fragmentace výhodně slouží zájmům statu quo, když od významových souvislostí odvádí k domnělým elementaritám – aniž by se tím dostávalo jak k dějinnému celku, tak k esenciálnímu určení, k podstatě. Redukce umění na pouhé estétské gesto namísto eticky fundovaného postoje je jinou případnou nabídkou poptávce po kultuře, která může budit dojem celostního dosahu, a přitom zůstávat u pouhého ,,žargonu autentičnosti“ (Adorno). Takovéto mentalitě se ovšem obzvlášť daří v prostředí, jehož politické elity ujišťují o tom, že myslet hlavně (ne-li jedině) na své ,,zájmy“ je ,,přirozené“, ,,normální“, v němž (lidská) racionalita je ztotožněna s (ekonomickou) eficiencí, správnost s úspěšností.   

 

               Časopis Libuše, navazující na tradici časopisů Dalibor či Smetana a zejména na čtvrtletník (1802-04, ed. J. G. Meinert) a ročenku (1842-60, ed. P. A. Klar) Libussa, se obrací k látce, která nad jiné symbolizuje dynamiku pólů, mezi nimiž jsme naznačili pohybovat se opravdovou a falešnou, pouze zdánlivou, prázdnou kulturu. Libuše Smetanova je právem vnímána jako ,,srdcové“ dílo české (operní) kultury. Odkaz v názvu časopisu však směřuje nikoli ke glorifikaci jednoho konkrétního díla či (jako) symbolu jednoho konkrétního národa, nýbrž k postavě bájné vládkyně samotné a (jako) látce, jež ozřejmuje dílo jako sebereprezentaci národního života vůbec. Dílo jako to, v čem se individuální tvůrčí výkon spojuje s národním celkem jako prostředím, z nějž vyrůstá a do nějž vrůstá, jako živoucí půdy jeho působení. ,,Libuše“ je příkladem látky spojující tradici a inovaci, ohled na minulost s progresem v individuálním tvůrčím činu, a to nejen v díle Smetanově, nýbrž i řady autorů před ním. ,,Libuše“ je látkou spojující mytické a historické, všelidské, popř. konkrétně historicky kolektivní, a individuální, volnost a závazek, zodpovědnost, a v historickém ohledu českojazyčnou a německojazyčnou kulturní tradici, protínající jazykové a myšlenkové okruhy středoevropského prostoru. Vstoupivší do kulturního povědomí v kronikách Kosmy a Hájka, nově – a tak různě! – pojednávána u Herdera, Musäuse, Brentana, Grillparzera, Chmelenského, Friče, Klicpery či Wenziga a Smetany a v několika dalších operách (již ze 17. století), představuje mezi-národní, v různých epochách i uměleckých druzích stejně jako podobách zpracovávanou, a přitom v mnohém zase ,,jedno“ přinášejícím látku. (O historii pojímání ,,Libuše“ a zejména o jejích filosofických a estetických hodnotách připravuje šéfredaktor časopisu monografii, která by měla zaplnit citelně v české i mezinárodní literatuře chybějící znázornění; navazovat lze z hodnotných prací na záslužnou, nicméně ryze historickou knihu Mirko Očadlíka z roku 1939.)

 

               ,,Libuše“ spojuje jednotu s rozmanitostí, tradici s inovací, individualitu s (národně stejně jako sociálně chápanou, strukturovanou) kolektivitou, estetiku s etikou, a v neposlední řadě, v historickém smyslu, národy mezi sebou. Ve Smetanově díle zvěčňuje étos jako fundament a potenci (inovace) estetické formy, triumf umělecké avantgardy, progresu ve formě, jako dílo reflexe národní tradice. Banalizace Smetanovy (a Wenzigovy!) Libuše, zejména její básnické a dramatické, ale i ideové složky, v soudobých výkladech a inscenacích, stejně jako její přehlížení v mezinárodním provozu (oproti popularitě takové Rusalky), jsou v mnohém tak příznačným projevem naznačených tendencí, že je konečně na čase se proti nim, u příležitosti uvedených výročí a aktuálních interpretačních selhání, konečně ozvat a vzít tuto ,,odezvu“ jako odrazový můstek pro takovouto reflexívní činnost ve vztahu k soudobému kulturnímu provozu a jeho ,,oficiálním“, mainstreamovým (sebe)referencím vůbec.

 

               Smetanovo a Wenzigovo zpracování ,,Libuše“ je svrchovaným projevem uvědomění o těžišti (národní) identity nikoli v pouze etnické, rodové, popřípadě jazykové predispozici, tím méně ve státní instituci, nýbrž v kultuře, v uvedeném smyslu rozepjaté mezi svobodou a nelibovolností, tvořivou inovací a kontinuitou; v reálném (mravním) usilování a osvědčování, kdy krása je signem formy syntézy pravdy a dobra, tak jako mravnost skutečností poznání, totiž hledání pravdy. Smetanova a Wenzigova Libuše, jejíž chápání lze brát jako prubířský kámen, barometr kultury lidského rozumění (zejména tomu, co bylo, co dovedlo být myšlení a umělecké znázornění otázky národní a obecně lidské identity v 19. století), nikoli glorifikuje a vymezuje český národ, nýbrž manifestuje ze všeho nejvíce dějinnou, dějovou a konavou povahu národního bytí jako zprostředkovávaného seberealizací, emancipací neredukovatelných individuálních sil a práv. To ji činí jedinečným výrazem masarykovského pojetí otázky (existence, svobody) národa jako otázky mravní a sociální (a tím evropské). V tomto smyslu náš časopis, cílící na jednotu, a zároveň konkrétnost a rozmanitost uskutečňování a reprezentace (potřeb, emancipace) lidské přirozenosti, humanity, bude v duchu libušovské tradice mezi-národní a mezi-oborový, otevřený pluralitě názorů a témat s rámcem fundujícím jednotu základu, od jehož pevnosti se odvíjí míra volnosti jednotlivých výhledů.

 

 

Martin Bojda (šéfredaktor)